Denali, jeden z vrcholů Seven Summits, tedy nejvyšších vrcholů jednotlivých kontinentů naší planety. Není tak vysoké (6 194 metrů), ale svým převýšením od úpatí hory předčí i samotný Everest. 

Zároveň podmínky, které zde panují, patří k těm vůbec nejdrsnějším na světě. Extrémní mrazy, vítr, sníh. To dělá z Denali opravdový oříšek. Standardně se na tuhle horu stoupá tzv. normálkou, tedy cestou West Buttress. Náš cíl však byla jižní stěna a konkrétní linie Cassin Ridge, která patří k těm nejtěžším. 

Každoročně se o zdolání Denali tomu pokouší kolem tisíců lidí a letos nebylo jinak. Nicméně tuto stěnu se na vrchol vydává průměrně jen jedno procento ze všech lezců. Pro zajímavost, letos bylo úspěšných třicet pět procent z těch, kteří se o Denali pokoušeli.

Denali a jeho drsná tvář… Takový byl minulý rok.

Zdolat Denali jsme zkusili už minulý rok. Bylo to v květnu, kdy by měly být nejstabilnější podmínky. Ale nebyly. Byly to ty nejdelší dny čekání snad v těch nejhorších podmínkách, které jsem kdy zažil. Teplota padala k –45 °C, foukal extrémně silný vítr a neustále sněžilo. Za tu dobu byly snad jen tři dny dobrého počasí, a to ještě ne po sobě. Tedy podmínky, ve kterých je nemožné se o nějaké lezení pokoušet. Když jsme jižní stěnu viděli, tak jen z dálky. Normálkou jsme jít nechtěli, i když jsme na ní vystoupali do 5 300 metrů. Říká se „Kdo vystoupal na Denali, už se sem nikdy nechce vrátit.“ Navíc jsme měli vybavení na lezení a drtiče mrazu v podobě kombinované nám tady chyběly. Ano, to byla chyba. Ten risk za to nestál. V hlavě byla pouze jižní stěna. A tak bylo po návratu jasné, že se sem musíme vrátit. Otázkou jen bylo kdy. Nikomu se při dalším pokusu nechtělo trávit čas v těch hrozných podmínkách. Chtěli jsme změnu, ale osud tomu chtěl jinak…

Návrat do ledového pekla

Minulý rok jsme byli ve třech, letos jedeme ve dvou. Parťákem je mi opět kamarád Petr Halašta. Minulý rok jsme na Denali byli společně je Pavlem Paloncým – ten si však ze zimní expedice na Pamíru přivezl omrzliny, které mu to nedovolily. Petr tam byl také, ale vyvázl bez omrzlin. Bylo jasné, že tahle ledová expedice na Pik Lenina byla jeho ideální přípravou na Denali. Po návratu jsme tak začali řešit letošní expedici. 

Začátek je o papírování. Je třeba splnit všechny podmínky, abychom dostali permit a mohli tak na expedici vyrazit. To znamená dopisování si s rangery z národního parku, vyplnění nezbytných formulářů a čekání na samotné povolení. Celý proces může trvat i dva měsíce a permit musíme mít v ruce šedesát dní před expedicí. Trochu boj s časem. Naštěstí se vše podařilo a 12. 6. jsme tak mohli nasedat do letadla směr Aljaška.

Během jako předzvěst?

Že by nám počasí něco naznačovalo? Po deset hodin dlouhém letu dávkujeme v Anchorage na letišti. Vítá nás vymetená obloha, teplo a sluneční paprsky. Tohle že je Aljaška? Hned se mi vybavil minulý rok a ta nekonečná šeď táhnoucí se k horizontu a zimě, která o sobě dávala znát iu hladiny moře. Že by posunutí expedice na druhou půli června byl ten správný krok? Zprávy z předešlých dnů tomu moc nenaznačily. Na Denali panovala období špatného počasí, ale teď je tomu jinak? Nechceme se překvapit.

Touha je silná

Jisté je, že pro mě to byl jednoznačně ten nejtěžší odjezd a pořád mi rezonoval v hlavě. Vždyť jsem minulý rok doma ženě slíbil, že po narození dcery si dám rok pauzu, budu se věnovat rodině a také si odpočinu. A já to zrušil. Opět… Touha vrátit se do těchto míst byla jak magnet, který mě přitahoval. S myšlenkami na ženu a sedmiměsíční dceru jsem vyrážel vstříc dalšímu dobrodružství s nejistým koncem. Jak zpívá Daniel Landa, „touha je zázrak.“

Denali je specifické tím, že po příletu na ledovec jste odkázáni sami na sebe. S sebou tak máme vše potřebné od vybavení, jídla, vaření až po satelitní komunikátory. Na ledovci totiž nic není. Jen my, naše vybavení a touha po lezení. V Nepálu nebo v Pákistánu jsou base campy a po cestě pod horu tea housy a lodžie. Tady zkrátka co zapomeneme dole, to nahoře mít nebudeme.

Čím dřív budeme na kopci, tím líp

Po příjezdu do Talkeetny následuje klasický kolotoč u rangerů a letecké společnosti, která provozuje lety na ledovec. Nejprve k rangerům na sjednaný meeting a poté k letecké společnosti i s veškerým vybavením, které se musí nachystat před odletem, převážit (včetně nás) a poté už jen čekat na dobré počasí. Že by nám opravdu přálo? Ještě jsme se v Talkeetně ani neohřáli a hned druhý den jsme tohle kolečko mohli absolvovat. Podařilo se nám posunout odjezd o jeden den. Je pátek 13. a my odlétáme na ledovec. Na x dní dáváme sbohem městu a komfortu, který dole máme. Snad nám tohle datum přinese štěstí.

Aklimatizace je základ

Je to každodenní kolotoč, kdy stoupáme výš a výš. Jen jsme tento kolotoč zahájili ještě před expedicí výpadem do Alp za lezením v oblasti Mont Blancu. Tady je to ale jiná pohádka. Je to jedno z mála míst na světě, kde letadlo přistává na ledovci. Konkrétně tady je to ledovec Kahilta. Je neuvěřitelné, že v nejnižším bodě jste mezi 1000–2000 m. n.m. a kolem jsou jen hory protkané nekonečným ledovcem. 

Musíme vytěžit maximum z každého dobrého dne. To pro nás znamená každý den stoupat výš a výš až do 4 300 metrů, kde je C4. Žádná pauza, jen dřina. Na zádech batoh a za sebou necky s ostatním vybavením, které si občas hlavně v traverzech dělají, co chtějí. Z minulého roku jsme měli jasno – nástup pod stěnu z C4 přes tzv. Seattle ramp. Do C4 jsme dorazili po třech dnech se zastávkou v C1 a C3. Tam následoval den, kdy jsme si chtěli odpočinout a hlavně naplánovat další postup, vše zkontrolovat a ujistit se, nám klapne počasí, abychom mohli vyrazit do stěny. Protože pokud klapne, nesmíme na nic čekat. Může přijít jedno okno a to když se zavře, další být nemusí.

Štěstí přeje připraveným

Potřebovali jsme veškeré věci na lezení, od cepínů, maček, sedáků přes lana a jištění. Jídlo alespoň o jeden den navíc. Nástup pro nás znamenal vystoupat do 5 000 metrů lavinovým svahem na West Rib a pak sejít strmým ledovcem zvaným Seattle Ramp, který je plný trhlin a zlověstných séraků až pod jižní stěnu do Valley of Death, údolí smrti, a odtud začít lézt. Zní to jako hračka, ale opak byl pravdou. Než jsme se zakousli do Cassina, v hlavě několikrát rezonovala myšlenka to odpískat. Nebylo to jednoduché a vlastně to byla ta nejrizikovější část, kdy se sešla celá řada věcí, které jsme nemohli ovlivnit. Velkou část se leze takzvaně na raka, kdy sklon místy dosahuje 65° a pod sypkou vrstvou sněhu je tvrdý modrý led.

Srdce tepe, adrenalin stoupá, jedeme na to

Nakonec nám samotný nástup zabral dva dny. První den jsme otáčeli kousek pod hřebenem a museli se vrátit kus dolů kvůli špatnému počasí, které, jak už to Denali umí, se přihnalo, aniž bychom to měli v předpovědi. Druhý den znamenal sestup přes Seattle Ramp až do bezpečného místa, které je pod jižní stěnou na začátku Japonského kuloáru. Šero je pouhé dvě hodiny v noci. Znamená to, že se začíná fungovat později, standardně kolem deseti ráno. Častokrát jsme tak šli spát po druhé hodině. 

Pro představu: jen samotná příprava plošiny na stan, kdy jsme ji museli například vykutat v tvrdém ledu, a následné stavění a kotvení stanu společně s vařením zaberou dvě hodiny. Ve stěně to byly plošiny o metrové šíři. To nebyl případ pod stěnou. Tam, než jsme do ní nalezli, jsme museli jednu noc strávit. Mohla to být ta poslední… 

Bylo kolem šesti ráno, když se kolem stanu prohnala masivní lavina, kdy se pravděpodobně někde z kilometrové výšky nad námi uvolnil masivní sérak (blok ledu). Celá ta masa se prohnala tak šest metrů od stanu a na šíři pokryla celé ledovcové údolí. Nás zasáhla tlaková vlna a okraj. V ten moment jsem myslel, že to máme spočítané. Uzavřeni ve stanu. Já panikařil, Petr byl odevzdaný. Těch pár sekund bylo nekonečných. Kusy ledu narážely do stanu a kolem byl ohlušující hluk. Nevěděli jsem, co se na nás řítí. Jestli nastane tma nebo co bude. Pak jsem s třesoucím se tělem vykoukl ze stanu a uviděl to. Měli jsme štěstí. Rychle jsme odtamtud zmizeli.

Konečně do stěny…

Pak už naše kroky konečně mířily do stěny. Nejprve Japonský kuloár, který délkou konkuruje alpským severkám, bivak jako orlí hnízdo na skále. Celý den lezení, následoval nejtěžší úsek ve skále a Cowboy Arete – dlouhý, ostrý jak žiletka, ledový a sněhový hřeben, kterým jsme se dostali na overhanging glacier, kde byl druhý bivak. Kolmý led a první rock band – poctivé lezení ve skále a mixu, ten den jsem měl krizi. Zkrátka jsem lezl pomalu a nemohl jsem se nějak rozhoupat. První tři dny na expedici jsem zvracel, nevím proč. Nicméně to dopoledne jsem byl opravdu prošitý. Spravilo to až želé – cukr a kofein. Opět jsem chytil druhý dech. Ten den jsme prolezli první rock band a čekal nás druhý, kterým jsme prolezli následující den – chtěli jsme lézt ještě dál, jelikož po něm by měly skončit technické obtíže. Cílem byla výška někde kolem 5 500 metrů. Počasí to však chtělo jinak.

Přišla vichřice a s ní i nouzový bivak, kdy nás ze všech stran zasypával sníh – jen malá plošinka, kam jsme se ani pořádně nevešli. V tomto počasí jsme druhý den zvládli udělat pouhých 300 metrů a museli opět zalézt do stanu – choďák to nebyl, ale lezení v 70° svahu, kdy hluboký sníh, který nedržel, střídal tvrdý led a firn. Pak se to naštěstí uklidnilo a podařilo se nám šestý den dolézt zbývajících 700 metrů na vrchol. Pokračovalo lezení v hlubokém nestabilním sněhu, ledu a závěrečná mixová pasáž směrem na Kahiltna Horn. Každým krokem jsme si říkali, že je to tak blízko, a přitom se to táhlo jak had. Nemělo smysl být navázaní, takže jsme lezli volně. Ale konečně jsme se ocitli na normálce. Odtud ani ne půl hodiny na samotný vrchol. Najednou vše utichlo. Bylo bezvětří. Mohli jsme si ho tak užít. Bylo to 24. 6. po sedmé hodině večer. 

Slavit můžeme až dole

A pak to začalo. Sestup, který je za normálních okolností jen monotónní pochod, se změnil v boj o přežití. Počasí se otočilo. Denali doslova zavřela cela – extrémně silný vítr, nulová viditelnost. I když je normálka směrem k vrcholu choďák až na jednu pasáž nad C5, kterou je nepříjemný traverz strmého ledovce, tak v tomto mi to přišlo jako nekonečné. Oba jsme toho měli dost, ale cíl byl jasný. Dostat se do C5. 

Už jsme dva dny nejedli a třeba nám tam někdo poskytne alespoň trochu jídla. Po půlnoci se mi tam podařilo dostat jako prvnímu. Zrovna jsem měl štěstí, že někdo z klientů nějaké agentury šel na záchod a poskytl nám dva dehydratované dezerty a vodu. Než se tam dostal Petr, začal jsem stavět stan. Nakonec jsme někdy v noci do něj zalezli a mohli si odpočinout. Druhý den špatné počasí pokračovalo. Sněžení sílilo, ale věděli jsme, že musíme dolů. Tady nemáme nic. Následoval tedy sestup do C4. Začali jsme fungovat odpoledne a dole jsme byli večer. Nulová viditelnost, lavinky, fakt jsem doufal, že nám najdu cestu. Pak nás zasypal sníh.

Sestup z C4 do C3 tak bylo celodenní utrpení po pás ve sněhu se sáňkami (plastovými boby), ve kterých táhnu zbylý materiál. Někdy jsem mohl táhnout sebevíc a nehnul jsem se z místa. Tohle nikdy více. Tady šly emoce na povrch. Byli jsme vyčerpaní, ale museli jsme zabrat. Nakonec jsme se tam dostali a věděli jsme, že odtud už pojedeme na lyžích dolů. Ale ještě si dáme jeden den zaslouženého odpočinku.

Blížil se konec sezóny, na Denali zůstávalo pár skupinek lidí. Ty pracně vytvořené sněhové hradby chránící stany pomalu mizely pod vrstvou nafoukaného čerstvého sněhu. Jako by to byly kempy duchů. Nahodit batoh na záda, vše ostatní na sáňky, nacvaknout se do vázání a pustit se dolů. To byl můj narozeninový den. Ten jsem strávil sjezdem a pochodem zpět do základního tábora k letadlu. Spíše pochodem, v tom měkkém sněhu to moc nejelo a když už, tak si za mnou sáňky dělaly, co chtěly. Zpočátku byl tak sjezd spíše jako hra na kočku a myš. Ale v podvečer jsem zpět v BC. Peťa dorazil o dvě hodiny později. Tak teď už nic nemusíme! 

Konečně odpočinek

Opravdová úleva po těch x dnech nepřetržitého fyzického, ale i psychického zápřahu. Večeři si tak dávám s pocitem úlevy, ale i naplnění. Podařilo se to! Pak už myšlenky směřují k jídlu, které si dám dole. Jasně, že to bude burger. Jsme přece v USA!

Nicméně naše kroky míří na rangerskou stanici, abychom se odhlásili a řekli jim o našem výstupu. Padly také otázky, co jsme ve stěně poztráceli, zda něco nebo někoho nenašli. Když jsme odtamtud odcházeli, zastavilo nás velké auto a první otázka byla „Byli jste na Denali?“ a následovalo „Byli jste na vrcholu?“ A tak nám na krku přistála i medaile od klubu Seven Summits, který sdružuje lezce, kteří se pokoušejí o korunu světa. To jsem fakt nečekal, ale bylo to příjemné setkání nad plechovkou piva.

A tak se nám podařilo splnit tento sen v podobě přelezení jižní stěny hřebenem Cassin. Třicet let od posledního a jediného českého přelezu Martina Minaříka. Minimální ztráta váhy osm kilo, pár vrásek na čele navíc, jeden lehce omrzlý palec, pár poztrácených rukavic, ale oba šťastní, že se nám to podařilo. Denali nám to nedalo zadarmo, ale pustilo nás. Bylo to náročné, intenzivní, a hlavně to bylo krásné! Děkujeme!

DENALI

● Do roku 2015 zvaná Mount McKinley, nejvyšší hora Severní Ameriky.

● Má 6 190 metrů a nachází se v centrální části pohoří Aljašské hory, které vyplňuje jižní část centrální Aljašky, přibližně 210 km severozápadně od Anchorage.

● Žulový masiv je dominantou Aljašky a najdete její ve stejnojmenném Národním parku a rezervaci Denali.

● Každý rok uchovává několik tisíc návštěvníků, každému se podaří výstup. Na vrchol vystoupí zhruba jen šedesát procent horolezců.

● Denali poskytuje úchvatné scenérie se zasněženým vrcholem i těm, co ji sledují z úctyhodné vzdálenosti – je vidět z 210 vzdáleného města Anchorage.