Termín operantní podmiňování patří do behaviorální psychologie. Zní nadmíru odborně, ale v podstatě jde o to, že když někdo plní úkol, dostane odměnu. My, staří praktici, tomu říkáme prostě a jednoduše „uplácení“. 

To jsme se tak v červnu rozhodli, že operantní podmiňování vyzkoušíme také na Izabelce. A pokusíme se ji uplatit. "Izi, když konečně začneš čůrat na nočník nebo na záchod, tak ti hned ten samý den pojedeme koupit kolo. Ano, opravdové kolo. Bez opěrných koleček. Prostě kolo pro velkou holku." 

Pro vnučku to bylo velké lákadlo. Odrážedlo bylo jejím každodenním parťákem. Bohužel ke kýženému výsledku to nevedlo. Červen plenka, červenec plenka, srpen plenka. Celé léto na odrážedle. „Já už chci kolo.” „Kdepak, až budeš chodit na nočník.” Byli jsme neoblomní. Že jsme Herodesové? Asi ano. Ale jistě sami víte, co znamená „jednou povolit”. 

V září se začalo blýskat na lepší časy. Po vzoru svého dědy to vnučka poprvé zvládla ve sprše. Pak si záchod udělala z miniaturního kyblíku. Oranžového. Pořád to nebyl nočník ani záchod. Ale už v tom byla jasná pravidelnost. Jedině ve sprše, jedině do kyblíku, nikdo se ni nesměl při „operaci” dívat. Jako malý autista. 

Situaci vyřešila až náhoda. Výlet k babičce. Bez plenky. Bez oranžového kyblíku. A problém byl na světě. „Já chci čůrat, já chci plínu, já chci oranžový kyblík.” Nic z toho k ruce nebylo. A stal se zázrak. Ano, je to tak, smiřte se s tím – zázraky se dějí. Babka Monča vytáhla zaprášený oranžový nočník. Možná rozhodla oranžová barva, možná už to měla fakt na krajíčku, ale prostě Izabelka usedla a hotovo dvacet. Sláva, pět dnů se radujte. 

Radovali jsme se všichni asi tak pět vteřin. Protože nám došlo, co to znamená. Nové kolo, to je bratru pět tisíc, možná sedm. Ale slib je slib. 

První metry zvládla ještě v obchodě, hned na druhý den jsem ji vzal na první projížďku po asfaltu. V polobotkách, riflích a dlouhé kabátu. Budu ji přece držet, ona si to bude zkoušet, spíš bude padat, rychle určitě nepojede. Žádný problém, sportovní oblečení nepotřebuju. 

O pár vteřin později přibyla další položka na mém (předlouhém) osobním seznamu s pracovním názvem Moje slavné prohry. 

Izi totiž sedla na kolo, šlápla do pedálů a jela. Napoprvé jako Pája. A docela slušným kvapíkem. Bez zaváhání, bez kymácení, ona prostě jela. 

Musel to být pohled pro bohy. Malé děťátko si to s úsměvem na rtu drandí na kole, za ní se řítí udýchaný děda v lakýrkách, dlouhém kabátu, s vytřeštěným výrazem ve tváři a jako kolovrátek opakující: „Dívej se dopředu, šlapej, pomaleji, ne tak rychle, paráda, zaber, drž se, dopředu se dívej, super, neotáčej se, pozor pes, šlapej, výborně, dopředu se dívej, zaber, šlapej.”

Zatímco na odrážedle jsme dva kilometry k tenisovému kurtu zvládali odhadem za čtyřicet minut, tentokrát jsme byli na místě za čtvrt hodinky. V riflích a polobotkách – not bad, co říkáte? 

Mokrý jsem byl až tam, kde slunce nedosvitne. Plíce mi v chladném počasí málem explodovaly. Začal se ozývat puchýř na patě. Ale bylo mi to jedno. 

Byl jsem na Izabelku právem neskutečně hrdý.