První otázka není jen začátkem rozhovoru, ale také pozvánkou k dialogu o životě. Napadlo mě to, když jsem si zase někde s někým povídala a ztratila jsem pojem o čase. Napište skvělý rozhovor, když máte třicet šest stran textu a odevzdat můžete jen čtyři. Vybrat to, co bude zajímat právě vás, je někdy hodně těžké. 

Často při rozhovorech zapomenu, že setkání je pracovní a že je zapnutý mikrofon. Prostě mě nejvíc ze všeho baví povídat si s lidmi. Tedy popravdě, ne se všemi lidmi. Ideálně s těmi, co mají co říct. Což většinou nejsou ti, kteří mluví nejraději a nejhlasitěji. Rozhovor není jednoduchá disciplína a novinář by se k ní měl propracovat postupně. Nebýt úplné jelito a mít něco odžito. Čím větší empatii ke zpovídaným lidem máte, tím se dostanete více pod povrch. A čím hlouběji se ponoříte, tím větší zodpovědnost přebíráte. 

V rozhovorech je někdy nejdůležitější to, co si nakonec na stránkách magazínů nepřečtete. Důvěra je pro mě víc než touha po senzačním odhalení. Mám v tomto skvělý trénink z pozice tiskové mluvčí. Ne, to není překlep. Neříct to, co víte, je těžší než mluvit o tom, co nevíte. Já o tom něco vím. Vším, čím jsem byla, byla jsem ráda. Od redaktorky měsíčníku v JZD přes vedoucí odboru, podnikatelku, markeťačku až po copywriterku. Ať byla oklika jakkoliv dlouhá a intenzivní, nakonec jsem se zase vrátila k tomu, co jsem vždycky dělat chtěla. Povídat si s lidmi u šálku kávy. 

Rozhovory jsou pro mě jako sbírání mušlí na pláži. Občas najdete jen prázdnou láhev, občas nádherný blýskavý kámen. Mušle patří zpátky do moře, ale příběhy se mají vyprávět a sdílet.  Proto je tady i Patriot. S každým dalším číslem žasnu, kolik zajímavých lidí v našem kraji žije. Co všechno dokázali. Co všechno zažili. A jak o tom dokážou zajímavě povídat.

Strašně bych si přála uspořádat setkání všech, se kterými jsme v redakci dělali rozhovor. Kdyby se všichni ti úžasní lidé potkali a propojili, to by byla párty! Pozitivní energie by se hromadila tak zběsile, že by místnost explodovala a stalo se něco divného. Asi bychom skončili na místě, kde by se kaktusy objímaly a jednorožci rozdávali zmrzlinu zdarma.

Aby se člověk naučil pořádně psát, musí se nejdřív naučit pořádně číst. Učit se od nejlepších. Obohacovat si slovní zásobu. Rozšiřovat si obzory. A hlavně zůstat pokorný. Vím, že nic nevím dostává v informacemi zahlceném světě úplně jiný rozměr. Jak se z toho všeho nezbláznit? Čemu věnovat pozornost a co raději ignorovat? Svět rozhovorů se zajímavými lidmi je bezpečný prostor. Čtu všechny, co mi přijdou pod ruku. Ve vlaku, u kadeřnice, na návštěvě, v uličce supermarketu u stojanu s tiskem, když čekám, jestli se fronta u poklady ještě zvětší, abych si ji mohla pořádně vystát. 

Pokud jste nabyli dojmu, že jsem vlídná paní, co si v té frontě ráda povídá, tak vás musím vyvést z omylu. Naopak. V civilním životě jsem dost odtažitá a z pudu sebezáchovy nosím v uších sluchátka jako teenageři, ovšem s káblem jako správný boomer. Když si totiž pořád povídáte s lidmi v práci, chcete mít ve svém volnu svatý klid a pusu na zámek. Nechci vést řeči o počasí ani komentovat, kdo umřel nebo proč jsme obklíčeni uzavírkami.

Je-li vám život milý, prosím vás, hlavně se mě neptejte, co teď vlastně dělám. Už to přece všichni víte. Sedím u kávy a povídám si s lidmi. Buďte zajímaví, výjimeční, talentovaní, zábavní či úspěšní a možná si budu povídat i s vámi.