Sedíme na kládách ve velkém kruhu. Musíme být v klidu. Nádech, výdech. Nemít u sebe nic, co by vlky rozptýlilo – jídlo, lahve s pitím, telefon v ruce. Jejich ošetřovatelé je přivedou na vodítku. Nechají je, aby si sami vybrali, koho půjdou pozdravit.

Návštěvníci Mission: Wolf už prošli celý areál, dozvěděli se, jak to tam funguje. Znají příběhy jednotlivých vlků, viděli je za plotem. Teď je čas potkat se s nimi doslova tváří v tvář. Tohle je tzv. puppy circle.

Je to silná chvíle pro každého, jež tu už tolikrát pohnula i s válečnými veterány, kteří zažili, co my si ani nedokážeme představit. Chvíle, která je tak intenzivní, že si ji budete pamatovat navždycky. 

Běží vás pozdravit. Máte před obličejem oči a zuby, co vás děsily v pohádkách. A váš instinkt je uhnout, jenomže to nesmíte. Vlk to nepochopí, přece vás chtěl jenom pozdravit, a tak se k vám nakloní ještě blíž. Oči nechte otevřené, ukažte zuby. Hlaďte ho pod krkem, ne na hlavě. Oblíže vám zuby, očichá vás a půjde dál.

Nejdřív jdou vždycky za malými dětmi. Nejraději by otevřeli tlamu, opatrně je popadli za hlavu a odnesli si je. Ne, aby jim ublížili, ale aby si s nimi hráli. Jenže to už by bylo drsné.
Pak neomylně najdou člověka, který je nemocný – mentálně nebo fyzicky. Pak obchází v kruhu, k někomu se vrací i několikrát, někoho úplně vynechají. Nesmíte si to brát osobně.

Kent, zakladatel Mission: Wolf mezitím vypráví příběhy – o vzdělávacích cestách s vlky po celé Americe, o lidech, kteří sem jezdí jako dobrovolníci, o rovnováze v přírodě, o tom, jak obrovský dopad měl na ekosystém Yellowstonu návrat vlků.

Nakonec zkoušíme výt. Doufáme, že se k nám vlci přidají. Většinou nevěří vlastním uším, co jsou to za zvuky. Ale někdy to vyjde, a to je pak zážitek, protože se přidají i vlci nahoře v ohradách.

Pusu vlkovi jsem dala, jenom jsem se trošku zaklonila. No a co? Chtěla bych vidět vás. 

KENT: NECHTĚL JSEM ŽÍT

Několik týdnů jsem strávila v rezervaci pro vlky vysoko v horách Colorada. Pomáhala jsem nastavit nový styl leadershipu a vybudovat samořídící tým v neziskové organizaci Mission: Wolf. 

To nejzajímavější místo, jaké jsem si mohla přát, a úžasná zakázka, za kterou kvůli vízovým omezením nedostanu ani korunu. Ale šťastně jsem ji přijala.

Ve firmách a organizacích totiž strašně podceňujeme zásadní věc: i jeden člověk může potopit loď. A tady se to stalo. 

Vlčí rezervace v horách Sangre de Christo Mountains byla založena už v roce 1984. Od té doby se zakladatelům a týmu podařily úžasné věci: pomohli návratu vlků do přírody, se vzdělávacím programem a vlčími ambasadory procestovali třicet států. Přes milion lidí se mohlo tváří tvář setkat s vlkem a za dvacet minut se dozvědět o rovnováze v přírodě víc než za léta studia.

Celé roky se organizace přirozeně vyvíjela pod vedením zakladatele. Ale pak se to změnilo. Přišel člověk, který byl nastavením „boss”. Místo domluvy přišly příkazy. Místo vzájemného respektu autorita a kontrola. Místo otevřené komunikace tajné schůzky s vedením. Přidaly se osobní věci, které úplně narušily rovnováhu týmu. Kent Weber říká: „Letos v zimě už jsem skoro nechtěl žít.”

Vlci to vnímali a začali být nervózní, nejistí a nedůvěřiví k lidem. 

Ten člověk už je pryč. Je léto a Kent má zase jiskřičky v očích. Říkají mu „mountain man“ a všichni věří, že to půjde. Já taky. Pomáhám jim stavět věci na pevnějších základech. Nezačínají na zelené louce, mají na co navázat.

Jsme na dobré cestě. Vím to, protože vlci jsou klidní a uvolnění. 

KDYŽ ŠÉF ZŮSTÁVÁ V POZADÍ

Pustili jsme se do práce s týmem. Proč tu jsou? Co je sem, do těch odlehlých končin k vlkům, přivedlo? Co jim v týmové práci vyhovuje? Co jim chybí? 

Tady nejčastěji zaznělo slovo “clarity” – jasnost, a to ve dvou věcech. Priority, ten evergreen spousty firem, nastavíme docela snadno. Styl vedení bude mnohem náročnější.

Kent  mluví o tzv. „leadership from behind“. To je jeho filozofie a přání, jak by to tady mělo fungovat. Jenomže lidé si úplně nedokážou představit, jak to má vypadat v praxi. A navíc v situaci, kdy vzniká nový tým, který je po zásadní krizi, se tohle nehodí.

Nejdřív si vyjasníme pojmy. Leadership from behind je styl vedení, kdy šéf zůstává v pozadí a podporuje tým. Umožňuje ostatním převzít iniciativu, poskytuje rady a směr, ale nediktuje postup. Posiluje odpovědnost týmu, umožňuje lidem, aby šli příkladem.

Je to něco jiného než „leadership from the front“, kdy lídr jasně formuluje vizi a směr, řídí aktivity a přebírá odpovědnost za klíčová rozhodnutí. Tým pak postupně přebírá odpovědnost, jde cestou k samořízení.

Shodli jsme se, že v tuto chvíli je pro Mission: Wolf užitečný druhý směr. Kent už ví, co jeho tým potřebuje, tým rozumí tomu, co se od něj očekává. Teď už to jenom uvést do praxe. 

Zní to poměrně jednoduše, ale snadné to vůbec nebylo. Představte si, že se jedná o lidi, kteří pracují celý den venku, starají se o vlky, potřebují připravit dřevo na zimu. Jste vysoko v horách, tři tisíce metrů nad mořem, takže pořád lapáte po dechu. A teď ty lidi potřebujete dostat na nějaký workshop.

Lehnou si na zem, někteří si ani nestačí pořádně umýt ruce od krve, protože nahoře krájeli maso. A je na mně, abych dokázala v poměrně omezeném čase nastavit základy, na kterých budou stavět.

Hodně jsme mluvili o řešení konfliktu. Tým se může inspirovat u vlků: ti to vyřeší hned. Může to být drsné, ale nikdy tam není snaha zabít nebo někomu ublížit. Rychle to vyřešit a už se k tomu nevracet. A to je něco, co je v týmové spolupráci ohromně užitečné. 

„„U nás by samořízení týmů nefungovalo, naši lidé na to nejsou připravení. Tohle si zkoušejte někde v Praze.“ Občas to slýchám, ale není to pravda. Prostředí, kam jsem jela, nemohlo být víc jiné než to, se kterým pracuji tady. A stejně ty věci, které bylo potřeba nastavit, změnit, jsou všude podobné.

PORCUJEME KONĚ

„Are you doing the horse?“ Tu větu vám ani umělá inteligence nepřeloží, ale já vím, co znamená. Je neděle, a tak budeme porcovat koně. Naštěstí jenom jednoho. I tak je to hodně práce.

V neděli je totiž tzv. „big feed“, kdy vlci dostanou velkou porci masa a kostí. Farmáři sem vozí zvířata na utracení – koně i krávy. Kent jim dá kyblík krmiva, pohladí je a zastřelí. Věci jsou, jak jsou. Jenom někdy je to hodně intenzivní.

Nejsem u toho, když je střílí. Jeden večer přivezli čtyři koně. Leželi pak v trávě, dole pod kopcem, kde je chlapi postupně vyvrhnou. V náklaďáku pak vozí nahoru už rozporcované velké části a tam je krájíme.

Vlci dostanou maso, vnitřnosti, kosti i kůži. Házíme jim to přes plot. Chytají maso v letu a rovnou je spolknou. Nejdřív tzv. pill pocket – krásný kousek masa, ve kterém se udělá nožem kapsa a vloží se tam potravinové doplňky.

Straky, které se tváří, že jim to tady patří, čekají na každý kousek masa, který někam zapadne. Hlavy a vnitřnosti vozíme nahoru do kopců pro medvědy a pumy. Do rána je všechno pryč. Koloběh života.

Účastním se každodenního života a vařím večeři pro všechny. Krájím koně, abych tam nebyla jenom jako konzultant, který si pak sedne k počítači. Taky to znamená, že v devět hodin večer spím. 

MEDVĚDI A PUMY

„Neboj se, kdyby tady byla puma nebo medvěd, tak by vyli vlci.“

Přesněji řečeno, vlci by nevyli, ale štěkali. Ale co když začnou štěkat, když budu napůl cesty?

Večerní cesta do koupelny je vždycky stezka odvahy. Mám privilegium, chatka, kde bydlím, je asi jenom padesát metrů od společné koupelny a kuchyně.

Ostatní příbytky jsou dál. Někdo spí v týpí, někdo na vyvýšeném patře ve skleníku. A pak je tu taky hobití domeček mezi ohradami vlků. Ten je až dole v údolí. „Mami, ale tam je to úplně nejlepší.“ Dcera tam bydlela, když tady byla před lety jako dobrovolník.

Na tohle musíte mít povahu. Ale když ji máte, odmění vás to místo magickou nocí plnou hvězd, které jsou skoro na dosah, vytím vlků před svítáním a tichem tak hlubokým, že uslyšíte i šepot vaší duše.

ZPÁTKY „DOMA“

Vždycky jsem se tam chtěla vrátit, do hor Colorada. Moje dcera o tom snila pětadvacet let. Vůbec by mě nenapadlo, že se do Ameriky vrátím jako konzultantka a koučka. 

„Mami, prosím tě, přijeď. Tým potřebuje přesně to, co děláš ve firmách.“  

Najednou jsem se znovu ocitla na letišti v Colorado Springs. Tam jsem se začala usmívat a nemohla přestat. Široké cesty, velké trucky, obrysy Sangre de Christo Mountains, dešťové mraky, aspeny.

Colorado, to jsou pro mě Indiáni. A cesty do Nového Mexika, do Arizony. 

Sami si mě našli. V bruselském knihkupectví krátce po revoluci, kde jsem sáhla po románu indiánské autorky a řekla si, že tohle musím přeložit. Pak Fulbrightovo stipendium. Na univerzitě v Boulderu jsem studovala o indiánské kultuře všechno, co šlo. Ale hlavně jsem jezdila do rezervací. Bavila jsem se s lidmi, toulala se nádhernou krajinou, trávila dny a noci na indiánských slavnostech pow wow. 

Pochopila jsem, že jestli Indiánům něco vadí, tak je to naše evropská romantická představa o jejich spojení s přírodou a jejich obřadech. Říkají: „Nejdřív nám Evropané vzali naši zem a teď nám berou naše obřady, naši kulturu“. 

A to je pohled, kterému rozumím. Když nás pozvali na obřad do potní chýše, vysvětlili nám, že nemáme nic říkat a nic zpívat. Protože kdybychom neznali přesně slova, může se stát, že přivoláme bytosti, které tam nepatří. Teď, když tady sedíme ve Zlíně a bavíme se o tom, to zní zvláštně. Ale tam uprostřed noci u ohně to zvláštní vůbec nebylo.

V Americe jsme s rodinou žili dva roky. V pueblech Nového Mexika jsme zažili nejrůznější indiánské obřady. Třeba ten o Vánocích, kdy tiše padal sníh, v kruhu stály jen indiánské ženy a my a dívali jsme se, jak muži tančí obřadní tanec. Nebo když jsme v pueblu seděli u ohně a čekali, až se objeví rainmakers, muži, co přinášejí déšť, pro který putovali pěšky devadesát mil.

CO KDYŽ UMŘE?

Mimořádné zážitky, které jen necelý rok poté ochromila nemoc dcery. Jsme zpátky v Mission: Wolf, kam se znovu vrátila po našem návratu domů. 

Vendula byla vždycky milovnice zvířat. Pracovala jako dobrovolnice a spávala v týpí. A začala pečovat o myš, která se tam objevila. Dala si ji do spacáku, dýchala na ni, aby ta chudinka myš neumřela zimou. Jenže místo myši málem zemřela dcera.

Co se tehdy stalo? Souvisí to s nemocí, která se jmenuje hantavirus a vyskytuje se na rozhraní Colorada, Arizony, Nového Mexika a Utahu. Hantavirus se přenáší z trusu myší. Neexistuje lék, jenom podpůrná léčba. 

Bylo to hodně zlé. Z Mission: Wolf dceru odvezli do nemocnice v Pueblu, byla na dýchacích přístrojích. Já měla v té době dvouměsíčního syna, takže do Ameriky letěl můj manžel. Věděli jsme, že šance na přežití je padesát procent. Řekli jsme jí: „Máš Hantavirus, je na tobě, abys to zvládla.“ Dcera vzpomíná, že to byl ten moment, kdy si uvědomila, že musí zabojovat sama. Teď je tam a stará se o vlky. 

A TEČKA. NEBO NE?

Tým z Mission: Wolf má před sebou ještě kus cesty. Američané umí chválit a když mě Kent Weber na konci objímal, říkal, že vůbec netušil, co všechno spolu dokážeme. „Navždy ti za to budu vděčný.“

Mám za sebou hodně práce ve firmách, abych věděla, že tohle byly jen první kroky. Kdybych mohla zůstat rok, spousta věcí se podaří. Jenomže pracovní povinnosti i vízové možnosti jsou dané. Online je kompromis, ale jedno vím už teď. Chtěla bych se vrátit.

Z celého srdce jsem vděčná za tohle léto. Nečekala jsem, že prožiju tak intenzivní pracovní i osobní momenty. Afrikou to pokračovalo. Ale o tom zas někdy příště.

ALEXANDRA HUBÁČKOVÁ

• Vystudovala tělocvik a angličtinu, přeložila několik knih z angličtiny, přednášela na univerzitách v ČR i v USA. V Americe učila jógu a lyžování. Díky Fulbrightově stipendiu studovala literaturu a kulturu Navahů a pueblových Indiánů přímo v rezervacích a původních pueblech. 
• Založila program „Na křídlech slov“ a přivezla indiánské umělce do Čech. Fotografa Lee Marmona, jehož ikonickou fotografii Mokasíny bílého muže najdete na všech suvenýrech. Básníka Simona J. Ortize, který na americké ambasádě v Praze, Univerzitě Palackého v Olomouci a v bývalé zlínské Arše recitoval svoje básně v jazyce Keresan a také v angličtině.
• Dvaadvacet let učila americkou a indiánskou literaturu na Univerzitě Palackého v Olomouci. Na Univerzitě T. Bati ve Zlíně vytvořila a vedla první kurz koučování. 
• Posledních patnáct let se věnuje jako konzultantka práci ve firmách, které věří, že starý způsob vedení lidí založený na hierarchii a kontrole už je nefunkční. Pomáhá budovat samořídící týmy, které se dokážou rychle přizpůsobit změnám, jsou kreativní a samostatné a fungují na nových principech leadershipu.
• Přednáší na mezinárodních konferencích a svého snu o globálním byznysu se nevzdává. Online koučuje lidi z mezinárodních firem z celého světa. Stále se učí indonésky, zajímá se o kulturní rozdíly.
• Má tři děti, je dobrovolná hasička, ráda lyžuje, dokáže protančit celou noc a plavat v bazénu, i když je venku minus deset.
• Žije v Želechovicích nad Dřevnicí u Zlína.