Nedávno mě zaujala diskuse mezi triatlonisty, zda by dali přednost spíše velkému triatlonovému závodu ze série IRONMAN pro tisíce účastníků, nebo menšímu závodu pro dvě tři stovky triatlonistů. Stejně tak můžeme diskutovat, zda se chceme zúčastnit třeba berlínského maratonu pro 50 000 běžců, nebo Mikulášského běhu ve Zlíně pro tři stovky běžců. Takto bychom mohli zabrousit i do jiných oblastí, nejen sportovních.

Debata byla mezi sportovci hodně otevřená, jak to často bývá. Společnou pro všechny byla motivace se vůbec takové akce zúčastnit. Většina diskutujících nebyli vrcholoví sportovci. Zaujal mě třeba i postoj nejznámějšího českého triatlonisty Petra Vabrouška. Ten se zúčastnil více než stovky Ironamů po celém světě. Přesto svým příspěvkem podpořil hlavně menší regionální triatlonové závody jako třeba otrokovický Moraviaman či Valachy man na Bystřičce. „Bez nich by ty velké nebyly,“ napsal.

Osobně vidím zásadní smysl v malých regionálních vesnických akcích. Protože ty jsou pro většinu dětí i dospělých první zkušeností se závody. Účast na nich je často i prvotní motivací pro pohyb a sport. Vesnické běžecké závody mají svoje kouzlo. Jejich primárním cílem nebývá boj o vítězství, ale potkávání lidí. Běh je tedy záminka.

V rámci seriálu Běhy Zlín je hned několik takových akcí. Třeba na konci srpna se ve Slopném běhá Slopenská desítka. Její součástí je kromě jiného Sluníčkový běh pro nejmenší děti. Pořadatelé dětem místo startovního čísla na krk pověsí ručně dělaná kreslená sluníčka. A se sluníčkem běží trasu na místním fotbalovém hřišti. V cíli všichni dostanou perníkovou medaili za odměnu.

V Kašavě zase občerstvení pro běžce na Kašavském krosu chystají místní hospodyně. Napečou koláče, bábovky či ovocné buchty. V Provodově běh i přes poutní Malenisko organizují místní hasiči, divadelníci a orientační běžci společně. Na březnovém Josefském běhu ve Zlíně zase místní běžci svépomocí opravili dřevěnou lávku přes potok na Štákových pasekách. A tak by se dalo pokračovat dál a dál. Věřím, že každý z nás byl na podobné akci, která vzniká dobrovolnicky a nezištně. 

Tyto místní akce přivádí ke sportu a k lásce k pohybu i hromadu dětí. Mnohé z nich se v budoucnu stávají i profesionálními sportovci a často jsou právem hrdí na tyto akce. A může jít i třeba o malý fotbalový turnaj pro žáčky či běžkařské nebo lyžařské závody. Věděli jste třeba, že Ester Ledecká v době, kdy chodila do školy, vyhrála lyžařské závody na dětské olympiádě ve Velkých Karlovicích na dnes už uzavřené sjezdovce Razula?

Na druhou stranu právě bez velkého počtu těchto malých akcí by nebyly ty velké pro tisícihlavé startovní pole. Kde jinde byste mohli natrénovat, abyste zvládli legendární sedmdesátikilometrový Vasův běh na běžkách ve Švédsku. Nejprve si určitě vyzkoušíte závodní klání třeba na Šrubařově memoriálu na Pustevnách.

A třeba abyste se mohli zúčastnit na konci září jednoho z největších maratonů světa v Berlíně, měli byste si vyzkoušet nějaký závod. Doporučil bych vám nějaký místní půlmaraton či desítku. Velké akce jsou obrovskou motivací pro amatérské sportovce. Je s tím spojena pro mnohé až nečekaná ekonomická síla. V odborných publikací se mluví o termínu maratonská turistika. Lidé za sportem cestují po celé světě. Tady mám na mysli jak aktivní sportování, tak i fandění. Vždyť v ulicích New Yorku je v době maratonu na 2 miliony lidí, kteří povzbuzují pět desítek tisíc běžců.

Moc mě debata nad smyslem malých a velkých akcí potěšila. Ukázala, že má smysl i nadále organizovat ty vesnické běhy, fotbalové či volejbalové turnaje. Ale má smysl dělat i velké akce, jako je třeba ve Zlíně Festivalový půlmaraton, který měl letos na startu už téměř tři tisícovky účastníků od dvouletých dětí po sedmdesátileté kmety.

Přeji nám, ať nás pohyb baví celý život a přináší nám radost i zdraví.