Je krásné snít, ještě krásnější je sny si plnit! Dokončil jsem pátý ze šesti Abbott World Marathon Majors, Berlínský maraton.

Je to nejbližší největší maraton na světě. Je to BERLIN MARATHON. Byl to 51. ročník. Bylo to zase jiné než ty předchozí. Pro mě už dvacátý. Dokončený. Díky bohu.

Účast na World Marathon Majors začíná vždy rok předem. Přihlásil jsem už po mockráté do losování zájemců a čekal. Zájemců bylo několik set tisíc z celého světa. Do Berlína jsem se dostal po jedenácti letech a to díky skupině „lucky loosers“. Byl jsem prostě šťastným náhradníkem ve druhém kole.

Den −2

Do Berlína jsem vyrazil autem tentokrát s taťkou a bráchou. Měl jsem kulturní mezizastávku v Praze. Byl jsem na premiéře nového muzikálu Divadla Lucie Bílé Taťkové. Po příjezdu do Berlína jsem si jel nejdříve vyzvednout startovní číslo, bundičku, triko, kšiltovku do parádního Expa na berlínském výstavišti. Bylo hezké a fakt parádně zorganizované. S německou precizností a s úsměvy stovek dobrovolníků. Jen se mi napoprvé nepodařilo získat oficiální plakát k akci, abych si ho zarámoval do sbírky k New Yorku, Chicagu, Londýnu a Tokiu. Řešení bylo. Ale znamenalo přijít do Expa v sobotu večer na úplný konec vydávání čísel.

Berlín jako město je přívětivé, malebné i přátelské. Bydlel jsem ve čtvrti, kde jsou ulice lemované stromy, domy jsou maximálně do 3. patra. Dá se parkovat na ulici, potraviny otevřeny do 22 hodin. Pátek byl u konce. Přes drobné potíže s ubytováním se nám podařilo ulehnout a usnout v klidné čtvrti.

Den −1

Den před maratonem je vždy složitý. Jsem ve městě, kde jsem nikdy předtím nebyl. Chci ho poznat. Ale zase nechci nachodit třicet kilometrů, když o den později mám běžet 42,295 kilometrů.

A ještě se chci trochu proběhnout, abych se na maraton naladil.

Proto jsem se ráno tedy trochu proběhl okolo botanické zahrady. V poledne jsme vyrazili vyzkoušet cestu na start. Povzbudili jsme inline bruslaře, kteří nalítali okolo Vítězného sloupu a Braniborské brány 35 km. Dali jsme si nepálský oběd a navštívili aspoň berlínskou zeď. Toto místo doporučuji. Má svoje kouzlo i sílu...

Večer jsme se stavili znovu v Expu, abych se pokusil získat oficiální plakát letošního 51. ročníku BERLIN MARATHON. Obešel jsem stánky pořadatelů, ale nikdo nebyl ochotný mi jeden plakát věnovat. Že nemají žádné navíc, jen ty, co už jsou nalepené různě po zdech v Expu. Narazil jsem v pátek na jednu sympatickou slečnu ve stánku, kde řešila nesrovnalosti se startovním číslem. Prý mám zkusit přijít v sobotu večer, až bude končit výdej startovních čísel. Myslel jsem si, že mě chtěla odbýt, abych neprudil.

V sobotu kolem páté, po odpočinku a dobrém pozdním obědě, mi taťka řekl, zda ještě nechci zajet do Expa. Byl už ve svých letech z toho celodenního ťapkání unavený, takže kdyby to nenavrhl, sám bych neměl odvahu to přednést.

Všichni tři jsme jeli nadzemkou podruhé na výstaviště. Rovnou jsem šel ke stánku za sympatickou dobrovolnicí. Nejdřív mě nepoznala. Odvyprávěl jsem svůj příběh, že od roku 2014 sbírám plakáty z Abbott World Marathon Majors a že se mi ho vždycky podařilo nějak získat. Připomenul jsem jí, že jsem o tom s ní mluvil už o den dříve. A hned si vzpomněla a byla překvapená. Měla v info stánku tentokrát ještě jednu kolegyni. Německy jí vysvětlila, o co mi jde a že jsem tam už podruhé. 

Druhá dívka podotkla, že asi budu z daleka. Přisvědčil jsem a doplnil, že jsem z Česka. Z ničeho nic se rozesmála. Hlasitě. A řekla: „Mám kamaráda z Česka a od něj umím jedno české slovo: Pupík.“ Znovu vyprskla smíchy a ukázala na své částečně odhalené bříško. Podívala se hodinky, pak dvakrát doleva a doprava. Kontrolovala, zda se někdo nedívá, a poznamenala: „A že jste tak neodolatelný, tak ho sundám a bude váš...“

A fakt. Odlepila plakát ze stěny stánku, dala pryč izolepu. Její kamarádka našla dvě gumičky a s šibalským úsměvem mi ho předala. Na stotisíckrát jsem poděkoval a vítězoslavně jsem odkráčel na vlak. Ani jsem si s děvčaty neudělal fotku. Mám tak jeden cíl splněn. V kanceláři Běhy Zlín bude brzy viset už pátý maratonský plakát. O den později by k němu měla přibýt i pátá medaile. V neděli mělo být horko. Asfalt bude hořet, říkala předpověď.

Den 0

Letos se na start postavilo v nejteplejší zářijový víkend úctyhodných 54 000 maratonců.

Na maraton do Berlína jsem těšil hlavně proto, že je na cestě za mým běžeckým snem. Přípravě jsem se věnoval, jak jsem nejlépe dokázal. Dal jsem do ní tolik času, kolik jsem byl schopen. Těšil jsem, že si zaběhnu po více než roce klasický maraton. Byl to můj dvacátý silniční.

Ráno jsem dodržel svůj rituál v podobě rýžové kaše s ovocem, doplnil jsem solné tablety, hořčík. Na start jsme vyrazil společně s taťkou a bráchou. Dostatečně včas, abych nebyl ve stresu. Na seřadišti v parku, před sídlem německého parlamentu, byla parádní atmosféra. Tančilo se, muzika hrála, břinkala, klábosilo se, fotilo.

Před vstupem do koridorů byly nekonečné fronty na toiky a tak byl park plný čurajících mužů i žen úplně všude. Nechceš tohle uklízet.

Start byl velkolepý a dlouhý, jak už je to u těchto obrovských mega velkých běhů zvykem. Do startu bylo slunce za mraky, ale s výstřelem vylezlo a už nezalezlo do mého doběhu do cíle.

Maraton jsem rozběhl tak, jak jsem si plánoval, tedy že budu v cíli za 3 hodiny a 15 minut, nejhůř o pět minut později. Tempo jsem držel zhruba dvacet čtyři kilometrů, pak jsem začal pociťovat vyšší tep a velké přehřátí. Trochu jsem zvolnil. Občas jsem zkusil zrychlit a od osmadvacátého kiláku už jsem tušil, že čas nesplním, protože mě začaly trápit křeče ve stehnech. Ty odezněly, jen když jsem zpomalil.

Zhruba na 32. km jsem byl svědkem, jak čtyři záchranáři masáží srdce oživovali jednoho běžce. To byl silný moment. Hodně silný. Viděl jsem na maratonech i půlmaratonech padat velké množství běžců, ale tohle bylo drsné. Jen o pár desítek metrů dál pořadatelům spadl na konci občerstvovačky postarší běžec na cestu. Zvedli ho, on se brutálně pozvracel a znovu se složil.

Od této chvíle jsem chtěl maraton dokončit, ale ne se zničit. Hlavou se mi běželo dobře, nehodlal jsem to zabalit. Cílem bylo překecávat svaly, tělo, že na to má. Každou občerstvovačku jsem kompletně využil a polil se průměrně osmi kelímky vody. Pil jsem ionťák jak Dán, pravidelně doplňoval gely, chladil se i sprchami. Běžel jsem na hranici křečí. Nenechal jsem se jimi rozhodit a snažil se nezrychlovat, i když diváci mě k tomu hnali.

Atmosféra okolo tratě byla fantastická, srovnatelná s Londýnem či New Yorkem. Nebylo jediné místo bez diváků. I tohle mi pomáhalo překonat fyzické strádání. Kapely, DJs, orchestry, bubeníci... skutečně nádhera!

Maraton bolí vždycky, kdo tvrdí opak, tak lže nebo ho nikdy neběžel. Do cíle jsem doběhl díky vůli a mentálnímu nastavení, že maraton se nevzdává. Na 41. km jsem potkal taťku a bráchu. Pozdravil jsme, dostal jsem tabletu soli a díky tomu jsem mohl v cílové rovince běžet i pod Braniborskou bránou. Tohle přeji každému, kdo miluje běh. 

V cíli jsem byl v euforii, ale i dost naměkko. Vzpomněl jsem si, co jsem zažil na trati a co jsem musel udělat, abych na ní vůbec byl. Děkuji každému, kdo mi k tomu pomohl. A že mě motivujete. Jedním z důvodů je i to, že chci motivovat lidi k lásce k pohybu. A není klišé, když řeknu, že vděk patří hlavně rodině. Zejména mé ženě.

Letošní berlínský maraton byl nejteplejším v celé jeho historii. Teplota během neděle vystoupala až na 27,6°! Šest tisíc běžců jej vůbec nedokončilo. 54 000 běžců spotřebovalo 250 tisíc litrů vody. Snědlo 120 tisíc banánů. A staralo se o ně 5 700 dobrovolníků.

Další zastávka na cestě je Boston Marathon, jen nevím kdy 😎

Užívejte, sněte a sny si plňte! 
Váš Běhající Bob 

Autor je předseda spolku Běhy Zlín a trenér kondičního běhu