V roce 2016 založil s kolegou tesařskou firmou TESLICE.CZ zaměřující se převážně na opravy historických budov. S péčí, precizností a úctou k řemeslu rekonstruují ikonické památky jako Libušín nebo hrad Křivoklát. Velké množství ručních prací, znovunalézání dobových postupů dělá z tesařiny zaměřené na památky každodenní dobrodružství s výrobou dřeva. Nabyté znalosti a dovednosti předává na stavbách spolu s kolegy další generací tesařů.

Co je tesařství?

Tesařství zaměřené na památky je řemeslo, a nebojím se říct, že skoro až umění. Tvoříme konstrukce původních historických staveb tak, jak to dělali naši předkové. Je to práce pomalá, vyžaduje pečlivost, znalosti, ale i cit pro krásné věci. Není to stavebnice, kde uděláte cvak-cvak. Tesařská práce bývá očím návštěvníka často skryta, protože krovy zvenku nejdou vidět. Když se člověk ale dostane na půdu a vidí tu krásnou práci, stojí tam v úžasu a říká si: "Tohle dělal ne tesař, ale Mistr tesař."

Co práce tesaře obnáší?

Tesařská práce začíná v lese výběru vhodného stromu. Vytěžený strom se převeze do dílny, kde ho začneme zpracovávat. Musí se ořezat, často ručně otesat a ohoblovat. Potom si předchystáme spoje. Trvá to klidně i několik dnů. Takto předpřipravené trámy si převezeme na místo. Na stavbě si tesař rozloží svůj vercajk a rozchodí jeřáb, gedu nebo jiné zdvihací zařízení, protože většinou jde o hodně vysoké budovy a rozměrné prvky. Rozloží si konstrukci na místo a pomocí šablon tvoří jednotlivé prvky dohromady. Sekyrami, dlátky, vrtačkami a pilami upravuje jednotlivé trámy, osazuje je a umisťuje na místo. Samozřejmě to obnáší spoustu dalších činností – stavbu lešení, odstranění či impregnaci dřeva, které musíte zvládnout a zvládnout.

Za jak dlouho se z člověka stane tesař?

Asi za pět let a někdy se to člověk nenaučí za celý život. Kluk z učiliště málo ví, ale většinu složitějších věcí si nemá kde vyzkoušet. Než se dostane na takovou úroveň, aby mohl samostatně opravit památkový objekt nebo postavit složitější krov, musí pracovat s parťákem.

S jakým dřevem pracujete?

Dřevo používané na památkově chráněné objekty by mělo jednoznačně pocházet ze zimní těžby. Přes zimu strom spí, je zbavený mízy a živin, takže jeho dřevo broučkům tolik nechutná. Někdo říká, že by strom měl být kácen za úplňku, vrškem dolů, aby z něho vyteklo všechno zlé. To už je podle mě trochu přehnané. Ale zimní těžba určitě smysl má a velký.

Jak moc se liší tesařská práce v zimě av létě?

Pro tesaře se práce úplně neliší. Dřevo je zpracovatelné jak v zimě, tak v létě. Samozřejmě jsou rozdílné klimatické podmínky, ale pokud neprší, příliš hustě nesněží nebo není silný mráz, kdy se nedá venku vydržet, může tesař pracovat. V létě se mu dělá samozřejmě lépe a rychleji. Zima zase může pozdržet související práci. V mrazu se například nedá dozdívat a podobně.

Jak váš obor mění moderní technologie?

Používáme je, protože neděláme jenom čistě historické objekty. Nebráníme se postavit i novostavbu nebo modernější věci. Vývoj vybavení sledujeme a používáme všechny ty akustroje a elektrické nářadí, které dříve nebylo. Párkrát jsme požádali subdodavatele, aby nám na CNCčku připravil nebo vyřezal krov.

Co moderní materiály?

Třeba lepené dřevo. Když někdo chce postavit roubenku, tak si může zvolit starý styl, který vypadá krásně, a výsledek bude vypadat jako postaru zhotovená roubenka. Nevýhoda je, že ručně tesané hranoly se mohou kroutit a tvořit se v nich spáry široké až na palec. V takovém případě se vezme mech nebo tráva ostřice a ucpou se. Přesně tak to mívaly staré chalupy. Valaši si to vycpali mechem a až jim to sýkorky vyzobaly, vycpali to znovu a tak stále dokola. Když se s tím nechce zákazník trápit, uděláme roubenku z lepených hranolů. Ty se nekroutí, nedělají se v nich spáry a spojují se šrouby a svorníky. Je to téměř strojařina. Nic se pak nemusí dodatečně ucpávat. Čas od času využíváme i sbíjené vazníky pro odlehčené konstrukce na střechy. V oblasti klempířských a pokrývačských prací jde vývoj obrovským směrem dopředu. Hodně se používají nové skladby střech, provětrávané střechy a různé doplňky na střechu.

Rozeznáte ruční práci od strojové?

Ručně hoblovaná deska má mnohem delší životnost, protože má jinak hoblováním přerušená vlákna. Podle toho to laik nepozná, ale když se povrch podíváte zblízka, pečlivě, tak vidíte krásný, hladký, jakoby jemně zvlněný povrch. Cítíte, že tam je nějaká přidaná hodnota.

Jaký máte názor na využívání moderních prvků při rekonstrukci památek?

Historická památka by se měla opravovat citlivě. Moderním technologiím bych se za každou cenu nebránil, když nejdou vidět a prodlouží životnost. Vezměte si například vysokou věž s komínem. Když ho opravíme starým historickým postupem z čistě vápenné malty bez další ochranné konstrukce komínové hlavy, tak po pěti letech začne omítka degradovat. Vždy je potřeba zvažovat a zvolit rozumný kompromis, který památkové stavbě neublíží a zachová její historickou hodnotu, ale i materiální hodnotu.

Dostanete se ještě do terénu?

Dostanu a dělám to rád. Podívám se na stavbu, chodím po střechách a za chlapama. Líbí se mi, že se člověk dostane na místa, kam se někdo podívá třeba jednou za sto let. Člověk pak má možnost vidět zblízka unikátní detaily a jak je naši předkové realizovali.

Našli jste někdy v rámci rekonstrukce střechy poklad?

Mnohokrát jsme otevřeli schránku s historickými dokumenty. Zvláště to bývá na věžích kostelů, kam se třeba 100–150 let nikdo nedostane. Vždy se toho účastní zástupci památkové péče. S velkým napětím všichni čekají, co tam bude. Většinou jsou to mince, fotografie a dokumenty o kostele nebo obci, kdo byl starosta, učitel a podobně. Věci bývají často poškozené, protože schránka provrtala kulku z války a pak do ní zatéká. Když je oprava u konce, dávají se dokumenty zpátky a přidávají se nové z naší doby.

Co nejzajímavějšího jste při rekonstrukcích objevili?

Jednou jsme našli v kostele zazděnou kapsu, kde byla kožená taštička av ní historické dokumenty o farnosti. Ještě si vzpomínám, že chlapi našli v měšťanském domě starou lupičskou pistoli z doby císaře pána.

Jde poznat styl jednotlivých tesařů?

To je skoro nemožné. Krov je často velmi rozsáhlá konstrukce, představte si zámek, kostel. Velká a složitá stavba, na které pracuje pět deseti tesařů. Hlavně si nemyslím, že by některý z tesařů měl až takový rukopis, že by to šlo hned poznat. Ale často si vytesají na hlavní trám svou značku.

A když jedete na dovolenou, místní tesařské práce?

To je profesionální deformace, která funguje snad u všech oborů. Když cestujete restauratér nebo hospodský, taky posuzuje, jak vaří v jiné hospodě. Dělám to stejně. Dívám se po střechách, jak to mají udělané. Jdou vidět značné rozdíly, hlavně mezi nimi a vážným. Tam, kde málo prší, si nedělají hlavu s nějakým odvodněním. Nechají to prostě steci ze střechy dolů, protože to brzy uschne a ztratí se v zemi. Zatímco ve střední a severní Evropě se všechno odvádí rýnami a svody do kanalizace.

Existuje v tesařině nějaký moderní nešvar?

Ano. Když to vztáhnu celkově na oblast střech, tak co mně opravdu vadí, je nahrazování poctivé klempířiny tmelením. Tmel dneska zachrání všechno. Jak spáru v tesařské konstrukci, tak spáru v krytině, připlácnutí plechu ke komínu. Často je dnes vidět, jak si klempíř nese místo cínu a letovací pistole tubu s tmelem.

Jak je na tom tesařina v dnešní době? Má ji kdo dělat?

Dobrých tesařů je málo. Učňovské školství dostalo hodně na frak. Obory se pospojovaly, v jedné třídě jsou tesaři společně se zedníky a zámečníky. Vyučení z oboru odcházejí dělat jinam. Tesařina, kromě toho, že je to krásné umění a řemeslo, je zároveň i těžká. V zimě zima, sníh, v létě vedro, déšť, sluníčko. Ne každý to vydrží. A hlavně dlouho trvá, než se ji člověk naučí.

Je to o finančním ohodnocení, nebo o něčem jiném?

Tesařina na památkových objektech chce svůj čas. Na hodně kluků to je moc složité a pomalé. Jdou radši dělat pergoly. Rychle buch buch a jít dál. Vymýšlet na střeše tradiční tesařské spoje není pro každého. Jo to moc dlouhé a náročné. Takže je málo dobrých tesařů. A těch, kteří by u toho vydrželi a naučili se klasickou tesařinu, je ještě méně. Pro tradiční řemesla je trošku těžké konkurovat těm novodobým, jako je IT, grafika nebo obchodní zástupce. Když vám nabídnou dělat obchodního, tak vás zaškolí zástupce během 14 dnů, dostanete automobil a docela slušný nástupní plat. A proti tomu stojí naše řemeslo, když jim při nástupu řeknu, musíš se ještě 5 let učit u nás, abys mohl dělat samostatně a dobře svou práci. Bude to trochu bolet, je to nekomfortní, venku, na dešti, v zimě.

Jak je to s finančním ohodnocením řemesla?

Plat umíme najít docela dobrý, ale ne zas tak diametrálně lepší, aby si člověk řekl, hele, já to beru, jen kvůli penězům. Neumožňuje to situaci na trhu. Potřebovali bychom ocenit řemeslo o trochu více. Ale je to začarovaný kruh. Práce na památkových objektech se soutěží ve veřejných zakázkách, takže se dost často soutěží na cenu. Trošičku to brzdí atraktivitu oboru.

Jak tedy pozvednout zájem o tesařinu?

Potřebovali bychom učně nadchnout pro řemeslo, ale zároveň jim nahradit perspektivu a ohodnocení. Když jim dáme podprůměrný plat, půjdou raději dělat obchoďáka. Máme smlouvu se středním odborným učilištěm. Zrovna teď máme na praxi dva učně, kteří mají zájem pokračovat v řemesle. Spolupráce se školou je důležitá a dobrá.

Proč by člověk vlastně měl chtít dělat tesaře, když je to tak náročné?

Je to práce, za kterou je vidět něco velmi pěkného. Kus dobře dělaného díla. Člověk je venku, pracuje se dřevem, které krásně voní. A pokud se všechno podaří a dokončím, tak si myslím, že je i dobře finančně ohodnocená. Řemeslo má i určitě dobrý výhled do budoucna. Poptávka je a bude velmi vysoká.

Můžete mi představit svou firmu?

Firma TESLICE.CZ byla založena v roce 2006. Názvem se hlásíme k tomu, že jsme česká firma. Teslice je tradiční široká sekera na výrobu čepů a drážek a odkazuje na historickou tesařinu, kterou se na památkách zabýváme. Realizujeme opravy historických a památkových objektů – hradů, zámků nebo kostelů. Děláme všechno, co souvisí se střechami: krovy, klempířské práce, pokládku krytiny. Také stavíme roubenky. Našimi dobrými partnery jsou církve, národní památkový ústav, města, obce, případně jiné instituce. Nevyhýbáme se ani moderním stavbám.

Jak velká je vaše firma?

Z počátku jsme měli čtyři nebo pět zaměstnanců. Teď je nás dvacet tři. V hlavním hlavním pro nás pracuje asi padesát řemeslníků. Máme své vlastní dílny a areál pily, kde probíhá příprava, takže si umíme připravit akci od výběru materiálu až po realizaci na stavbě. Chlapi jsou vybaveni vším, co k práci potřebují – máme jeřáby, ploty, zvedací zařízení, auta a samozřejmě nářadí.

Na jakých zajímavých zakázkách jste pracovali?

Z českých bych určitě vypíchl Libušín, což byla vědecká rekonstrukce vyhořelé stavby. Znamenalo to dodržování všech historických postupů od výběru materiálu přes zpracování dochovaných nespálených trámů do nových konstrukcí až po výrobu dřevěných částí Libušína starými postupy. Začít s kusem kulatiny, položit si ji na dřevěné kozy, nahrubo otesat, potom vzít širočiny, tesačky a dotesat vše načisto. Pak přišly na řadu pilky a dlátka, všechno jsme museli připravit, vydlabat, spojit a začistit. Byla to neskutečně náročná a zdlouhavá práce. A hodně jsme se při tom naučili.

Co další unikátní zakázky?

Zámek v Lešné u Zlína byl hodně náročný z hlediska pokrývačské a klempířské práce. Rekonstrukce probíhala za provozu. Pod opravenou střechou byly kanceláře a funkční prostory, takže bylo extrémně důležité, abychom při výměně krovu neporušili interiéry a aby lidé mohli v těchto prostorech pracovat. Byly tam hodně náročné tepané klempířské věci, umělecká klempířina a hodně zdobené komíny. Chlapi museli s maltou pracovat velice citlivě. Na Křivoklátu jsme zase museli dostat šestnáct nahoruimetrový trám, hrotnici, a postavit ho nastojato. Vůbec vymyslet, jak tam ten trám dostat a vložit, byla neskutečná frajeřina, ale chlapi se s tím popasovali. Na dřevěném kostele v Dolních Marklovicích jsme vyměňovali točky – spodní trámy. Museli jsme celý kostel hevery zvednout, aby se původní daly odstranit a nahradit. Takže kostel visel více méně ve vzduchu.

Nenapadlo vás třeba napsat knihu o opravě Libušína?

Existuje video, které nechalo zpracovat Valašské muzeum v přírodě. Sledovali opravy v čase a dělali i fotografie. Ale přiznám se, že být by to bylo krásné, nemáme na to ve firmě čas. Takže zatím předáváme řemeslné umění dalším generacím přímo na stavbě při společné práci.

Martin Šrámek

● Narodil se 14. 9. 1969.

● Vystudoval Střední průmyslovou školu ve Valašském Meziříčí a All Nations Christian College v Anglii.

● V roce 2006 založil s kolegou tesařskou firmu TESLICE.CZ se zaměřením na opravy historických památek.

● S manželkou mají dvě dcery.

● Ve volných chvílích rád cestuje, fotí a jezdí na motorce.

● Jako člen Církve bratrské ve Velké Lhotě se věnuje práci s mládeží a dalšími aktivitami.