Velkých zážitků mám mnoho a je těžké vybrat ten největší. Ale mám jeden nevšední, který ve mně rezonuje dodnes. 

Byl prosinec 2019, má druhá divadelní sezona. V divadle se pořádal dobročinný bazar pro paliativní a hospicovou péči. Ve foyer jsme s kolegy prodávali vše, co se nashromáždilo. Součástí bazaru byl i program, ve kterém jsme účinkovali my herci. Já měl vystupovat s cimbálovou muzikou Petra Štulíra s verbuňkem. 

Připravený v kroji jsem nervózně přecházel z místa na místo v zákulisí a čekal na výstup, když vtom se začalo dražit přímo z jeviště, což jsem předem netušil. Dražily se housle, které věnovala již zmíněná cimbálovka. Během toho, co lidé z hlediště přihazovali, jsem se přistihl při tom, že vykukuji zpoza šál a přihazuji také. Projela mnou nějaká síla a já ani nezaváhal. Až když jsem přihodil a schoval se zpět za šály, došlo mi, co se stalo. Začal se ve mně kumulovat adrenalin a já přihazoval dál. 

Šetřil jsem v té době na auto, ozval se ve mně rozum a řekl jsem si, že se zastavím na pár tisícovkách, že se alespoň cena více a rychleji vyžene nahoru. Hazard ve mně ukrytý, o němž jsem neměl tušení, byl ale silnější než rozum. Přihazoval jsem až do samotného konce, kdy na posledních několik párů příhozů už jsem zbýval jen já a jedna paní v hledišti. Taky mi to všechno umocňoval fakt, že peníze poslouží tam, kde budou potřeba, a také představa, že bych měl své vlastní housle, o kterých jsem jednou za čas jen tak lehce zapřemýšlel. 

Při příhozech mi neskutečně tlouklo srdce, nejspíš ten adrenalin. Housle jsem nakonec vydražil. Šel jsem si je na jeviště převzít, byl jsem v jakémsi oparu a šoku a ani mi to nepřipadalo jako realita. Taky se před veřejnými výstupy hrozně stresuji, takže jsem sebe vystresovaného z verbuňku ještě vrhnul do vyšších otáček příhozy v té dražbě. Vlastně se zpětně divím, že jsem tam sebou nesekl. Všechno se to seběhlo velice rychle, nebo alespoň jsem to tak vnímal. 

Nakonec jsem poprosil Marka Pavlicu, člena cimbálovky, jestli by mi ten verbuňk, se kterým jsem měl hned vystupovat, na ty mé nové housle nezahrál. Vzal je, naladil a začal hrát, s ním celá cimbálovka, já zazpíval a zatančil a po výstupu se odebral zpět do zákulisí. Až když jsem se zastavil a měl po všem, tak jsem si začal uvědomovat, co se stalo, a sám sebe jsem se zeptal: „Co jsem to udělal?“ Ale všechno se nejspíš událo, jak mělo a já mám tahle nenadálá, těžko vysvětlitelná vnuknutí vlastně rád. 

O pár let později jsem se dostal ke zdravotním klaunům a navštěvuji i nemocnici v Uherském Hradišti. Při jedné z prvních návštěv se mě jedna ze sester zeptala, jestli hraji na housle. Odvětil jsem, že trošku, že se učím sám, ale není to nic lehkého a že se mi kdysi housle podařilo nečekaně vydražit. Načež mi řekla, že ví, že byla tou poslední přihazující se mnou. Takže už i osobně znám tu „paní z hlediště“. 

Kruh s houslemi z onoho večera se mi tedy uzavřel o pár let později. Já jsem ale ještě sám zvědavý, kam dál se s postupem let bude příběh těchto houslí ubírat. 

Autor je hercem souboru Slováckého divadla v Uherském Hradišti