Izabelka oslavila tři roky. Je tedy čas bilancovat. Co jsme společně prožili, co jsme společně dokázali, co jsme se společně naučili, s čím naopak zatím bojujeme marně. 

Začneme výčtem pozitivních aspektů. 

Naučit ji při procházce nebo projížďce na odrážedle uhýbat autům nebo cyklistům sice trvalo, ale podařilo se. Dnes Izi sama na celé okolí křičí „na bóóóóók”, i když slyší vlak. Spíš mám problém uhlídat, aby při rychlých úhybných manévrech nevjela po hlavě do potoka. 

Uspávání zvládáme na jedničku, dokonce už několikrát přespala s dědou sama. To se cení, to zatím ani jedna z babiček nezvládla. Stačí jediné, zajistit, aby vám do povídání pohádek nezačala „kecat”. Jakmile ji necháte mudrovat o tom, proč zapomněl tatínek Jeníčka a Mařenku v lese, máte problém, bude trvat dlouho, než usne. 

Ve třech letech už jí v některých slovech naskakuje zvučné r. Počítat umí bezchybně do deseti, po prázdninách budeme pokračovat do dvaceti. Paměť má skvělou, pokaždé si vzpomene, že právě tady na kraji silnice jsme našli mrtvého potkana. V zoo pozná všechny zvířata, jen antilopy, gazely, kudu, sajgy, impalové nebo pakoně jsou prostě jen srnečky. V ptačí říši je na tom líp, zvládá rozlišit mraky druhů, správně pojmenuje orla, sovu, strakapouda, výra, čápa, kosa, pelikána, sojku, holuba, plameňáky, určitě jsem ještě další zapomněl. 

Pohybově je nadaná, na trampolíně řádí tak, že má člověk obavy, aby nepřeskočila ochrannou síť. Fotbal ji baví, což je super, mám s ní ohledně střílení gólů velké plány. Na odrážecím kole zvládá i náročnější pumptracky s elegancí profesionála.

S mluvením před cizími lidmi má sice potíž, to vždycky zamrzne jak Nastěnka v Mrazíkovi, ale když se cítí komfortně mezi blízkými, tak mele jako kolovrátek. Nejvíce nás baví její dovětkové tázací částice. Její že ano? viď? že jo?, ty nás vždycky rozesmějí. 

Úspěšně jsme během posledního roku vybojovali bitvy se strachem ze tmy, much, včel, skluzavky, paní prodavačky v Jednotě, cizích dětí (tady máme pořád rezervy), překonali jsme i panickou hrůzu ze zvuku letícího letadla.  

Ve čtvrtém roce nás čekají další velké výzvy. 

Po červnové bouřce je to fóbie z větru, blesků, hromů a bohužel i deště. Vichřice ve vesnici nedávno polámala spoustu stromů, jeden mi spadl i na verandu, u dcerky na zahradě vylomil velké dřevěné dveře od stodoly a vnučka od té doby propadá stresu jen když trochu zafouká. A stačí, aby jí spadly na hlavu dvě dešťové kapky, a už propadá panice. 

Asi nejtěžší bude naučit Izabelku chodit na nočník nebo záchod. Zatím to vypadá jako absolutní mission imposible. Ani Tom Cruise by si neporadil. Zkoušíme to všichni. Denně. Ráno. Odpoledne. Večer. Izi je naproto zabejčená. Pozor. Nikdy si nenadělá do kalhot. Chodí imrvére bez plenky. Jen prostě pokaždé, když cítí nutkání, přijde a řekne: chci plínu. Za pět minut je hotovo a může zase poletovat „naostro”. Ale přinutit ji třeba si jen sednout na ten prokletý nočník, to nesvede nikdo. Tak trochu jsme se spoléhali, že v létě jednoduše dřepne, vyčůrá se na trávník nebo ke keříku a fóbie pomalu zmizí. Ale vůbec nic nenaznačuje, že by se to mělo povést. 

Držte palce, třeba budu první, komu se to podaří. To by byl velký dědův úspěch.