Toto okénko není až tak běžecké, ale je stále sportovní. Je o přístupu společnosti k vrcholovému sportu. Je o rovnoprávnosti mezi muži a ženami. Někomu se může zdát feministické. Přitom autorem je muž, založením liberál a demokrat.

Mnohokrát jsem byl svědkem debaty, zda mají ženy stejná práva ve vrcholovém sportu jako muži. Společnost po více než tisíc let byla nastavena tak, že muži jsou nositeli moci, síly a tedy rozhodují. Ženy měly být oporou mužů, udržovat rod (rozuměj rodit a vychovávat) a zajišťovat chod domácnosti. A v části současného světa se to dodnes nezměnilo!

Neodsuzuji tedy šmahem, že na toto téma se stále diskutuje i v našich zeměpisných šířkách. Naposled mě toto „zaujalo“, když se z výstupu na devátou nejvyšší horu světa Nanga Parbat nevrátila známá česká horolezkyně Klára Kolouchová. Bylo jí 46 let. O hory a horolezectví se zajímám, ačkoli nejsem horolezec. A mám i pár kamarádů z této oblasti sportu.

Poté, co se bohužel smutná zpráva z Pakistánu potvrdila, rozjela se v souvislosti s ní nebývale nesmlouvavá a místy až jízlivá diskuse. No občas byla z mého pohledu nechutná a absolutně bez respektu k rodině Kláry Kolouchové. Bohužel není možné v dnešní době debaty na sociálních sítích a pod příspěvky na zpravodajských serverech zcela přehlížet. Prostě svět už je takový.

Debatující odsuzovali počínání Kláry Kolouchové, že neměla právo riskovat a lézt na „Nahou horu“, když má doma dvě děti. Že od ní bylo sobecké dělat horolezectví na vrcholové úrovni. Že vůbec při svém sportování nemyslela na děti, které jsou teď bez mámy. Příspěvky odsuzovaly i to, že o svých sportovních výkonech psala, mluvila a nechala natočit dokument o zdolání druhé nejvyšší hory světa K2.

Přitom právě tento dokument zcela jasně ukazuje, proč ženy sportují, proč je ve sportu podporuje celá rodina včetně dětí. Ukazuje, že i oni mají o svoji mámu a manželku strach. Nicméně chápou, že je to pro ně splnění životního snu. Že svojí zarputilostí, odhodláním a cílevědomým chováním předávají svým dětem často víc než ten, kdo jen bezhlavě kritizuje a dští špínu.

Mám ve svém okolí spoustu žen, které sportu věnují výrazně víc času než většina společnosti. A často jej berou ze svého volného času, který by mohly věnovat svým dětem. Ano, mohly by s nimi být „pořád“, ale potřebují i čas pro sebe. A vůbec to není sobecké. Naopak po dvouhodinové vyjížďce na kole, po tuctu kilometrů v lese, po tréninku na střelnici máji daleko víc energie a chuti plně podporovat svoje děti. 

A to stejné se přece týká i mužů. Proč se nestrhne podobná diskuse, když zemře automobilový závodník, cyklista, parašutista, jezdec na koni či horolezec? To je smrt muže, otce míň tragická pro jeho rodinu než v případě ženy, matky?

Každý sport je nebezpečný. Každá činnost je nebezpečná. I krájení chleba… Každý si umí určit míru rizika. Je každého svobodné rozhodnutí, že se třeba rozhodne být horolezcem na vrcholové úrovni. A my nemáme právo ho za to soudit a dehonestovat. A když někdo umře při takové činnosti, je lepší vyjádřit pozůstalým soustrast a podpořit je. Anebo raději mlčet! 

Velmi trefně se k tomu postavil dokumentarista a spisovatel Petr Horký: „Nejvíc v životě (podle mne) riskuje ten, kdo nikdy neriskuje nic. Protože pak ten život nestojí za nic.“ 

Přeji každému, abychom z cest v pořádku vrátili domů!

Bob Komín
předseda spolku Běhy Zlín a trenér kondičního běhu