Kromě toho také ilustruje knihy a píše autorské povídky do cestovatelských časopisů. Jeho kresby jsou spojeny i s legendárním humoristickým časopisem Trnky-Brnky. Nejvíc ho těší kreslení doma, ve zlínském regionu, kde si podle něj lidé nebojí udělat srandu sami ze sebe.

Malování vás okouzlilo už jako malého kluka. Vzpomínáte si na tu dobu?

Dle vzpomínek rodičů jsem prý začal s vervou malovat od chvíle, kdy se mi do ruky dostaly první barvičky. Byly pro mě jednoznačně tou nejlepší a nejoblíbenější hračkou na světě. Když nebyl po ruce papír, malovalo se na stěny, chodníky nebo i do bílých stránek v knížkách. Malování má to kouzlo, že podporuje představivost. V době mého mládí se nesmělo nikam cestovat, a proto jsem si vytvářel příběhy z dalekých zemí. Sám jsem si je vymýšlel, psal do deníků a ilustroval. Díky fantazii jsem alespoň tímto způsobem v době železné opony mohl prostřednictvím svých obrázků procestovat celý svět a plnit si v představách své dětské sny.

Vaše původní profese je ale jiná…

Vystudoval jsem v Praze uměleckou školu, obor umělecký truhlář. Dnes už se tomuto řemeslu nevěnuji. Občas ale přece, spíše z nostalgie, vezmu do ruky řezbářské dlátko a do kousku lipového dřeva si něco vyřežu. Moje každodenní práce je ale dnes už spojená hlavně se štětci a barvami.

Jaké druhy kreseb jsou nejžádanější?

Převážně se věnuji portrétním karikaturám. Je to dnes velice moderní a oblíbený druh zábavy. Pokud obličeje nemaluji doma na zakázku dle dodaných fotografií, tak je vytvářím přímo na akcích, kde je kreslím naživo. Vzniká tak originální a osobní dárek, který si návštěvníci odnášejí domů. Pracuji nejraději klasicky s tužkou, fixy, barvami, ať už na papír nebo na plátno, popřípadě využívám malování v tabletu.

Na co se při kreslení portrétní karikatury zaměřujete především?

Každý člověk je jedinečný, ale má i své typické rysy. Ty se snažím vystihnout a přitom lehce zvýraznit. Když má někdo velké oči, nos nebo uši, tak to v karikatuře trochu přestřelím, ale nikdy ne natolik, aby to působilo urážlivě. Faktem je, že lidé chtějí vypadat trochu jinak, než jak se vidí ve skutečnosti, mít větší svaly, ňadra, řasy a podobně. Na papíře je dovoleno vlastně zcela všechno a je třeba to brát občas s nadhledem i humorem.

U takových obrázků se vaše fantazie nejspíš vyřádí, je to tak?

Často se setkávám s velmi netradičními požadavky a je to pro mě vždy velká výzva. Já tvrdím, že se dá namalovat úplně všechno. U karikatury je jedna úžasná věc, že se dá spojit s oblíbeným koníčkem nebo tématem na konkrétního člověka, ať jsou to pivaři, sportovci nebo milovníci zvířat či motosportů. Nejčastějším zájmem je cestování, cyklistika anebo třeba jen tak válení se na pláži.

Jak reagují lidé na svůj kreslený portrét?

Většina lidí odchází spokojená a s úsměvem. Já se vždy snažím vyzdvihnout to lepší, aby karikatura působila na malovaného pozitivně. Nedávno se mi chlubila paní, že už má devět karikatur, všechny pěkně zarámované na zdi a prý kvůli nim budou muset přistavět chodbu. Často také slýchám, že moje obrazy visí přímo v ložnici – no uznejte, to taky přece potěší.

Když se řekne Trnky-Brnky, čtenářům z našeho regionu se jistě vybaví legendární humoristický časopis, který má dnes už jinou podobu než v devadesátých letech. I vy jste do něj v té době přispíval. Jaké máte na něj vzpomínky?

Před revolucí byl hlavním časopisem kresleného humoru Dikobraz. Tam se ale dostali jen vybraní, vesměs pražští autoři. Po roce 1989 přišel můj kamarád Richard Jaroněk z Vizovic s geniálním nápadem založit zcela nový lidový humoristický časopis. Dal šanci autorům ze všech regionů a vznikla tak skvělá parta lidí s neotřelými nápady. V té době jsem se zrovna vrátil z vojny, bylo po revoluci a otevíraly se najednou neomezené možnosti. Hlad byl po erotických vtipech a černém humoru. Měli jsme volnou ruku a vůbec nic najednou nebylo tabu. Trnky-Brnky se staly celorepublikovým fenoménem.

Dlouhodobě spolupracujete s týmem ilustrátorů. Kam všude jste společně zavítali se zábavnou Kreslířskou show?

Spolu s mými kolegy, mimochodem kreslíři časopisu Trnky-Brnky Martinem Hronem, Pavlem Skurou, Láďou Dvořákem a Oldou Cimbálkem, jsme založili spolek Českomoravské karikatury. Pro tento druh zábavy neexistují hranice, takže jezdíme a malujeme v nejrůznějších městech i malých vesničkách, na veřejných akcích, obecních dnech, hodech, plesech nebo v domovech pro děti i seniory. Zkrátka všude se najdou lidé, kteří mají chuť na legraci. Občas zavítáme s naším malířským řemeslem i za hranice. Nejvíc mě ale samozřejmě těší kreslení v našem zlínském regionu. Tady se totiž lidé nebojí udělat si srandu sami ze sebe.

Na jakých typech akcí vás mohou lidé potkat?

Prakticky na všech, kde je chuť se bavit. V létě převažují svatby, narozeninové oslavy, firemní párty, dětské dny, festivaly, teambuildingy, ale i charitativní akce. Ke konci roku je to hlavně plejáda firemních večírků. Zájemců o kresby je pestrá škála od rodin s dětmi přes páry na svatbách až po velké firmy, které chtějí pobavit své zaměstnance. Ale často se mi také lidé ozývají i s individuální zakázkou, třeba jako dárek k výročí nebo k narozeninám. Osobně tvrdím, že neexistuje osobitější dárek než vlastní humorný obraz v rámu. Potvrzují to zákazníci, kteří se ke mně rádi a znovu vracejí.

Vystavoval jste někdy své ilustrace?

Ano, měl jsem několik výstav, ale spíše s kresleným humorem. Smích je dnes vzácný, proto mě těší, když se mi podaří výstavní prostor oživit vtipem a vyvolat u návštěvníků úsměv. Beru to zároveň jako velkou odměnu.

Vaše obrázky se objevují v mnoha tiskovinách. Prozraďte některé z nich.

Pravidelně dodávám vtipy například do regionálního deníku Dobrý den s kurýrem k aktuálnímu dění v regionu. Na obrázcích spolupracuji s TV Slovácko. Už léta mi vychází cestovatelské články v časopisu Cykloturistika. Kreslím vtipy a politické karikatury do řady novin a časopisů, ilustruji knihy, kalendáře a povídky. Zpracovávám ilustrace také do různých firemních časopisů a propagačních letáků. Každá zakázka je pro mě výzvou už jen proto, že se musím vžít do děje a myšlenek jiného autora, pochopit, co chce sdělit, a obrázkem to reprodukovat dál ke čtenářům. Posunuje mě to vždy o kousek dál.

Jaká zakázka pro vás byla nejzajímavější?

V poslední době mě hodně oslovila nedávná práce – malování komiksových panelů pro naučnou stezku Rodriguesův hrob u Jezerního dolu v Oderských vrších. Byla to zajímavá kombinace téměř foglarovského příběhu a výtvarné činnosti. Výsledkem je dnes dobrodružná naučná stezka v nádherné panenské přírodě nedaleko Budišova nad Budišovkou. Dokáže děti nejenom pobavit, ale i poučit, a to byl ten hlavní cíl. Velkým potěšením bylo také spolupracovat na knížce Já, Lálin – sexuální misionář, kde moje obrázky doplňují eroticky laděné povídky.

Visí u vás doma také rodinná karikatura?

Jediný obraz rodinné karikatury, který doma máme vystavený, je práce mé dcerky – nádherný, ručně dělaný dárek k Vánocům. Dcera Ivana se k mé radosti částečně „potatila“ a k umění má také hodně blízko. Věnuje se portrétům, drobným ilustracím, ale hlavně tetování. V Uherském Hradišti má své vlastní tatérské studio. Jde si svou cestou a myslím si, že to dělá opravdu dobře.

Najdete si čas i na jiné koníčky?

Považuji za dar z nebe, že moje práce je zároveň i mým koníčkem. Kromě kreslení hodně rád jezdím na kole a píšu o tom do cestovatelských časopisů autorské povídky. Časem bych moc chtěl navázat pokračováním mé autorské knihy Na toulkách s kreslířem. Baví mě kontrast těchto dvou světů – na jedné straně být mezi lidmi, kreslit karikatury a bavit je a na straně druhé vyrazit zcela sám do přírody, přespávat pod širákem na starých hradech, sbírat zážitky, psát o tom a celé si to ilustrovat.

Čeho si na vašem řemesle nejvíc vážíte?

Těší mě, že můžeme spolu s kolegy rozdávat lidem radost a dělat dnešní svět barevnější. Smích a humor je pro život obrovsky důležitý a já jsem rád, že k tomu můžeme tím, co děláme, přispět. Přeji nám všem, aby radost a humor zůstaly součástí našich životů. Když jsou lidé spokojení, usmívají se, je na světě hned líp. A myslím, že dnešní svět to moc potřebuje.

IVAN KŘEMEĆEK

• Narodil se v roce 1967, žije ve Včelarech, části obce Bílovice na Uherskohradišťsku.

• Vystudoval obor umělecký truhlář, živí se jako kreslíř a ilustrátor.

• Kreslí portrétní karikatury, vtipy do novin a časopisů, ilustruje knihy a píše autorské povídky do cestovatelských časopisů.

• Vytváří originální kresby na míru k různým příležitostem, také vtipné pozvánky, svatební oznámení, etikety, odznaky, humorná trička s potiskem a jiné netradiční dárky.

• Spolu s dalšími kolegy vystupuje s Kreslířskou show na různých akcích po celé republice.

• Je ženatý a má dospělou dceru Ivanu.

• Mezi jeho další zájmy patří četba knih, tramping, cyklistika, příroda, historie.

• Více na webu: kremecek.com, Facebook: Ivan Křemeček, Instagram: taterka.bez.kerky.