Kniha, která mi teď nedá spát a kterou bych nejraději věnovala všem?

Znovu jsem si přečetla Sto roků samoty od Gabriela Garcíi Márqueze, už asi popáté a určitě ne naposledy.

Chuť nebo vůně, ke které se stále vracím – a proč?

Vůně lesa, vzduchu po dešti a posekané trávy. Vyvolávají představu volnosti a léta.

Místo v našem kraji, kde nejraději mlčím, pozoruju nebo sním?

U nás na zahradě nebo na břehu Bečvy.

Rituál nebo zvyk, bez kterého se nerozjedu?

Ranní káva.

Co mi nesmí chybět při psaní? (třeba i trochu nečekaný pomocník)

Ticho a káva.

Zdroj inspirace, který mi pomáhá udržet nit (nejen vypravěčskou)?

Život sám. Pořád se něco děje a já to bezděky vnímám.

Zlozvyk, který se mi občas vloudí do příběhu i do života?

Možná někdy moc mluvím… ale mnohoslovnosti se při psaní vyhýbám.

Věta, kterou bych předala každému, kdo chce tvořit, růst nebo měnit svět kolem sebe?

Mám hodně vad, ale jedno nedělám – nerozdávám moudra a nesnažím se nikomu dávat nevyžádané rady. Každý ať jde svou vlastní cestou.

Slovo, které mě nejlíp vystihuje?

Nevím – to je to slovo, které mě nejlépe vystihuje.

Na co se těším – ať už jako čtenářka, autorka nebo člověk?

Snažím se žít dneškem, ale těšení se na dny příští k životu patří. Nejvíc se těším na setkání se „svými“ lidmi. Na cesty, které mě čekají, a návraty domů. Těším se na všechny dobré knihy, které mám nachystané v knihovně, na svou další knihu…