V ateliéru se mu hromadí fotky, které čekají na zpracování. Jsou jich tisíce. Protože ale přibývají další a další, čas na kompletaci archivu chybí. A podle všeho tento nemalý úkol Josef Bosák hned tak nesplní. Protože chce za reportážními fotkami jezdit a létat dál. 

Fotit jste začal roku 2003, protože jste koukal pod ruce mamince. Co fotila ona?

Ona fotila rodinné fotky, čistě amatérsky. Já jsem samozřejmě taky začínal školními výlety a potom jsem fotil muziku. Vlastně až do revoluce, protože po revoluci to všechno skončilo. Hrával jsem na bicí, ale ta kapela už nefunguje, úplně se rozpadla. To byli starší chlapi a někteří už ani nežijí. Dýdžejové nám vzali kšefty.

Jak se vaše tvorba za čtvrtstoletí proměnila? Co se změnilo a co zůstává?

Samozřejmě se změnila témata. Člověk se posouvá, pořád získává praxi. Změnila se technika. Začínal jsem s kinofilmem a dnes už nechápu, jak jsem mohl fotit třeba hudební festival Hrachovku, kde bylo sedm stagí a já měl třeba deset negativů. Teď to jenom fičí.  Člověk u toho zase tak nepřemýšlí a fakt valí. Ale na druhou stranu někdy, když jsme u těch lidí, foťák ani nevytahuju. Nějak by to zkrátka zkazilo náladu. 

Vaše srdcovka je Arménie. Čím vás ta země oslovila? 

Jezdím tam pravidelně od roku 2007, úplně mě to uchvátilo. Vzpomínám si, že poprvé jsme přijeli v noci a když jsem vyšel ráno z hotelu, nevěřil jsem vlastním očím. Řezníci pracovali přímo na ulicích holýma rukama, pekl se tam chleba… Byl to ráj pro fotografy, přesně jak říkal šéfredaktor PhotoArtu, původem Armén, který tu výpravu tehdy zorganizoval.

Je mi hrozně líto Náhorního Karabachu, protože tam jsem byl mnohokrát. Samozřejmě situace se strašně posunula. Jsou mobily a lidé už jsou kvůli sociálním sítím mnohem opatrnější na focení, ale ty zapadlé vesnice pořád žijí neuvěřitelně skromně. Vloni v červenci jsme tam byli s přítelkyní u jedné rodiny, žijící přímo na hranici s Ázerbájdžánem. Nebyli doma, a tak jsme se ptali v místním obchodě, kde by mohli být, protože to jsou starší lidi, a prodavačka říká: Jsou na poli. Tak jsme za nimi šli a oni měli políčko přímo v hraničním pásmu. Úplný bizár…

Na koho vzpomínáte rád? 

Na těch cestách člověk potká neskutečné lidi. Hodně rád jsem jezdil za panem Petrosiánem, byl to takový můj děda, vždycky jsem u něj spal. On bral život s nadhledem, říkával, radujme se z každého dne. Za ty dny, co jsem u něj strávil, jsem udělal jen pár fotek. Poslední fotka byla u branky, když mě vyprovázel a já se otočil. Pak přišla válka.

Co jim tam z Moravy vozíte? Co tam lidi ocení?

Vozím všechno možné – od propisek, pastelek a omalovánek pro děti přes plyšáky, čepice až po trička, slivovici taky. Právě ten pán, jak jsem ho hledal na poli, mě hned pozval domů. On zas pálí samohonku, říká jí „vodka tutovka“. Já jsem si říkal, že když tutovka, tak je asi tutová. Ale ona je to vodka morušovka. Nabalil mi ji domů a když už jsem byl v Čechách, tak říkám: Milane, pojď na panáka. Mám vodku tutovku, dovezl jsem, dáme si. Byla tak silná, že jsme jenom lapali po dechu. 

V Náhorním Karabachu jste fotil i v tamní nemocnici, ty snímky jsou hodně syrové. Jak to tam vypadalo?

Tam to bylo brutální. Člověk nechápe, jak v takových podmínkách mohou operovat lidi, třeba oči. Na JIPce běžně svítily svíčky, protože neustále vypadávala elektřina, v trubkách zamrzala voda. To si nedokážete představit. Jezdil jsem tam asi tři roky a udělal celkem rozsáhlý soubor, který bych chtěl časem vydat i knižně. Vystavoval jsem jenom pár fotek, ale dnes už je vidím zase jinýma očima. 

S Arménií se pojí mimořádně silný příběh, kdy se i díky vaší pomoci před lety postavili čtyři zmrzačení arménští vojáci v Česku znovu na nohy.

Aramovi utrhl minometný granát obě nohy. Sargise s utrženou rukou a nohou až u kyčle už považovali za mrtvého. A jsou tady ještě další dva kluci: Noraj a Armen. Všichni nakonec skončili ve Zruči u Plzně, kde jim čeští protetici vyrobili speciální protézy na míru. 

Jak se jim dnes daří? Máte o nich nějaké zprávy?

Vloni jsem byl v Arménii na Svátek vody – Vardavar a tam jsem se setkal s Aramem a se Sargisem. Sargis má rodinu, už má dokonce dvě děti. Aram je taky spokojený. Přibral, je to na něm vidět. Noraje jsem teď viděl na Facebooku, že se taky oženil, takže mají se dobře kluci. O Armenovi zprávy nemám, ten se někde ztratil. 

V Česku s vámi tehdy strávili tři měsíce. V čem byla ta pomoc u nás tak zásadní?

V Arménii by takovou péči neměli. Ve Zruči se pro ně dělaly speciální sádrové odlitky a protézy přímo na míru. Ale nebylo to jen tak. Kluci museli ze začátku hodně posilovat, aby se jim stabilizovaly šlachy. Sargis dostal speciální ortézu, kterou si nasazuje jako kalhoty. Měl totiž za sebou ještě plastiku, kdy mu zezadu brali kožní štěp. Musím říct, že čeští protetici byli neskuteční – udělali to bleskově, a když kluky cokoliv tlačilo, během hodinky jim končetiny upravili přímo na místě. Celé to vzniklo díky obrovskému úsilí Arménky Soni žijící v Praze, která tomu věnovala mnoho času. 

Je to pět let. Jak to s odstupem času hodnotíte? 

Když jsme je po operacích vezli domů, vítaly nás celé rodiny, přátelé, známí. Bylo to šíleně hektické a emotivní. Mám z toho neskutečně dobrý pocit. Jsem rád, že jsem pomohl mladým klukům vrátit se do života, že jsem mohl být u toho. A udělal bych to znovu.

Máte rád syrové prostředí, rád utíkáte do zemí bývalého Sovětského svazu, na Kavkaz, na Balkán. O dráze válečného reportéra jste nikdy neuvažoval?

Jako jo, uvažoval. Ale víte jak... rodina. A člověk na to taky musí mít nějaký věk. Už jsem na to starý.

A o tom, že by vás fotka živila?

To bych musel žít ve velkém městě. Ale v dnešní době už je fotografů moc a zákazník tlačí cenu totálně dolů. Když si vezmu, kolik má na hodinu zedník a kolik fotograf… Zedník minimálně přes tisíc korun a fotograf ani ne tři stovky. Když fotím hudební festivaly, někdo  zaplatí dobře, ale pak to zase další zkouší, a to se nevyplatí vůbec. 

Právě jste dodělal stroj pro ONSEMI. Jaký je váš profesní příběh? 

Já jsem byl takový šílenec, že jsem vždycky dělal všechno na dvě stě procent. Nejdřív to byla muzika, takže učení šlo totálně stranou. Udělal jsem si učňák a byl ze mě obráběč kovů. Jenže po revoluci vznikly mraky firem. Do jedné jsem nastoupil, dodělal si večerní školu a od dělníka a skladníka jsem se postupně vypracoval k mistrovi, až jsem skončil v Praze v managementu, kde jsem měl pod sebou 200 lidí. Když mi umřela partnerka na rakovinu, vrátil jsem se zpátky na Moravu, trošku přehodnotil priority a začal dělat sám na sebe strojařinu. 

Letos bude na programu znovu Arménie? Nebo se chystáte někam jinam? 

Asi mi to nevyjde. Teď mám v plánu Vietnam, jen čekáme, jestli spadnou ceny letenek. Příští rok určitě zopakuju Tádžikistán a Kyrgyzstán. Fascinuje mě ta krajina. Fanské hory, Pamír. Vloni jsme tam zažili Buzkaši, což je taková akční hra, kde místní zápasí o mrtvou kozu bez hlavy. Představte si tři sta koní a plochu jak deset fotbalových stadionů. Je to hodně tvrdá hra. 

Takže se vám zase zvětší v šuplíku ta hromádka na zpracování.

To je právě průser, že já to pořád hrnu před sebou. Ale už se k tomu pomalu dostávám, už to zpracovávám.

JOSEF BOSÁK

• Ročník 1968, narodil se ve Starém Bohumíně, žije v Rožnově pod Radhoštěm.

• Od dětství kreslil, pak vyměnil pastelky za bicí, což mu vydrželo až do revoluce a v roce 2003 si koupil foťák a rozšířil členskou základnu fotoklubu R9, kde mu zkušení mistři oboru poskytli nepřeberné množství cenných rad.

• Za posledních dvacet let se zúčastnil více než stovky výstav či soutěžních přehlídek. Je držitelem prestižních ocenění AFIAP a EFIAP. Je členem Berounských Fotoriků.

• Podařilo se mu proniknout na stránky magazínů PhotoArt a Československá fotografie. Fotí muziku a přináší reportáže z cest. Projel Bosnu a Hercegovinu, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Balkán i kus Asie. Ze západních zemí miluje Itálii. 

• Začínal kinofilmem, dnes využívá techniku CANON EOS 5 MARKII.

• Více informací na www.fotobosak.eu.