Dětství prožil v holešovském paneláku a díky otci, který byl modelář, často trávil čas na tamním letišti. Od malička byl pro něj vzorem jeho starší bratr, celoživotní sportovec. Chtěl být jako on, ale limitovalo ho astma s dušnými stavy.

„Musel jsem si vybrat sport, kde se moc nenaběhám. Nejdřív jsem zvolil stolní tenis a v sedmé třídě jsem začal koketovat s fotbalem. Abych nemusel běhat, postavil jsem se do brány jako brankář,“ vzpomíná na sportovní začátky devětačtyřicetiletý Vladan Daněk. Fotbalu zůstal věrný až do dospělosti, kdy hrál krajské soutěže za regionální kluby z okolí Holešova. Současně ke sportovní kariéře přidal horské kolo, které ho přivedlo k pořadatelské činnosti.

Zlatá éra horských kol

V Holešově vystudoval jednu z prvních soukromých škol v regionu, dopravní průmyslovku s výpočetní technikou, ale této oblasti se nikdy nevěnoval. Když v mládí pracoval jako vedoucí sportovní prodejny Cyklo sport v Kroměříži, uspořádal s kamarádem Pavlem Mrázkem první ročník závodů na horském kole Chřibská padesátka.

„Tehdy už jsem byl ženatý a žil na Rusavě, kde jsem v roce 2004 stál také u vzniku Rusavské padesátky, závodů v srdci Hostýnských vrchů. Poprvé se přihlásilo sto šedesát startujících a hned další ročník čtyři stovky. To byly zlaté časy horských kol,“ domnívá se a dodává: „Bylo to moje dítě a dával jsem do toho srdce. Pro mě byl důležitý poslední závodník v cíli úplně stejně jako ten první. Končil jsem desátým ročníkem, kdy startovalo dvanáct set závodníků. V posledních letech účastníků rapidně ubylo a jsem z toho smutný. To srdíčko už tam prostě není a lidi tohle vnímají.“

Běžecká výzva

Po ukončení fotbalové a cyklistické kariéry zkomplikoval život Vladanovi zdravotní problém. „V nemocnici jsem si po operaci uzlin říkal: hochu, musíš něco dělat. A tak jsem začal běhat.“ Dostal se opět do formy, splnil si sportovní mety a zaběhl si maraton, dokonce i několik ultra-trailových závodů jako závod 24 hodin na Lysé hoře, Beskydská sedmička nebo Hostýnská osma.

Také mu začala chybět pořadatelská činnost, až vymyslel projekt s názvem Noční běhy. První ročník se konal na Rusavě a postupně se rozšířil i do dalších měst na Moravě. „Nejúspěšnější byl vždycky kroměřížský noční běh zámeckou zahradou a dvanáctihodinový ultra běh, kdy okruhy běhali jednotlivci nebo party závodníků štafetově,“ doplňuje Vladan. Tuto aktivitu překazil po šesti letech covid. 

Garážová reklamka

Přesto, že se mu už nepodařil restart pořadatelství, dodnes alespoň pomáhá zpovzdálí díky své malé reklamní živnosti. „Samozřejmě mám spoustu kontaktů na pořadatele různých sportovních závodů a v rámci své garážové reklamky vyrábím pro závodníky startovní čísla a trička, tisknu plakáty, graficky navrhuju medaile a vyřezávám je na laseru, překližku někdy kombinuju s plexisklem. Pro vítěze vytvářím různé plakety, které ručně polepuju a zdobím,“ upřesňuje.

Z jeho dílny vzešly tisíce různých druhů výrobků, ať už pro různé závody, sportovní turnaje, ale i pamětní medaile či drobné dárkové předměty pro firmy. Dosavadní největší zakázkou byly čtyři tisíce medailí pro maraton v Třeboni.

Biatlonový rozhodčí

Sportovní duch Vladana neopustil ani v době, kdy jeho mladší dcera hrála žákovský fotbal za Slovácko, kde působil jako trenér brankářek. Později mu však do života vstoupil další sport – biatlon. Když jako aktivní tatínek vozil svou starší dceru na tréninky do oddílu v Bystřici pod Hostýnem, stal se biatlon přirozenou součástí jeho volného času.

„Byl jsem na každém tréninku i závodě, postupně začal pomáhat s tréninky a nakonec se stal asistentem trenéra. Brzy jsem si udělal základní kvalifikační zkoušky rozhodčího. Když se v roce 2013 poprvé připravovalo Mistrovství světa v biatlonu v Novém Městě na Moravě, dostal jsem nabídku pracovat jako řidič. Byla to vlastně odměna za práci, kterou jsem v oddíle odváděl,“ vzpomíná Vladan.

Během šampionátu zajišťoval dopravu závodníků na tréninky i závody, převážel dopingové vzorky k analýze do Rakouska, vyzvedával novináře na pražském letišti a sportovce ve Vídni. V organizačním týmu rychle našel své místo a když se následně zapojil i do dalších podniků Světového poháru, přišla nabídka na profesní posun. „Vzal si mě pod křídla hlavní rozhodčí Vojta Zicháček z Bystřice pod Hostýnem. Jako jeho asistent jsem pak řadu let jezdil na závody Světového poháru, až se naskytla možnost složit mezinárodní zkoušky rozhodčího.“

Současná licence mu umožňuje působit jako rozhodčí Světového poháru pouze v zemi, která ho nominuje. Pravidelně se proto podílí na celostátních i regionálních závodech a na mezinárodních akcích v České republice. Do budoucna by rád získal vyšší kvalifikaci mezinárodního rozhodčího – technického delegáta, která by mu mohla otevřít cestu k působení po celém světě. V současnosti zastává pozici šéfa trestného kola. Přestože je dnes většina dění na biatlonových závodech monitorována elektronicky, nezastupitelnou roli stále hraje i lidská kontrola. Na závodišti tak během vrcholných akcí působí až sto dvacet rozhodčích.

Vášeň pro dravce

Ještě na Rusavě do Vladanovy sportovně pořadatelské kariéry vstoupilo sokolnictví. „Jako kluk z paneláku jsem si potřeboval splnit touhu, ke které jsem měl blízko, tedy přírodu a zvířata. Vždycky mně imponovali dravci jako symbol svobody. Fascinoval mě výcvik, soužití s nimi a zatoužil jsem stát se sokolníkem. K tomu bylo nejprve nezbytné složit myslivecké zkoušky, protože sokolnictví je způsob lovu,“ prozrazuje milovník dravců.

Přihlásil se do mysliveckého kurzu ve Zlíně a po úspěšném absolvování pokračoval k sokolnickým zkouškám. V tomto období si pořídil prvního dravce, na kterém se naučil všechny postupy výcviku. „Každý správný sokolník začíná od poštolky. Je to malý nenáročný dravec, který nic nedá zadarmo. Ta moje se jmenovala Čiky, byla to tři týdny stará malá chlupatá kulička, kterou jsem dokrmoval pinzetou, takže si mě vtiskla jako rodiče, říká se tomu imprinting. Má to výhodu, že dravec díky krmení k člověku více přilne a výcvik je snazší. Ale není to jako se psem, kde vzniká vzájemné pouto. Dravce je třeba udržovat v ideální kondici. Pokud se překrmí a pustí, tak nemá potřebu sokolníkovi přiletět zpět na rukavici. Sedí na stromě a tráví potravu,“ zasvěcuje do tradice umění výcviku.

Dalším vlastněným dravcem bylo káně Harissova, které má původ v Jižní Americe a stavbou těla je podobné jestřábovi. „Tehdy jsem taky často chodil do lesa a měl potřebu lovit. Teď už to tak necítím a jsem spíš chovatel než lovec,“ vysvětluje Vladan. Když po útoku kuny o „harissku“ přišel, dal si od sokolnictví několikaletou pauzu. Procházel si navíc nelehkým obdobím, kdy se rozvedl a odstěhoval se zpět do Holešova. Potvrdilo se mu však, že všechno špatné je pro něco dobré, otevřela se mu další životní etapa.

Volací znak: ptáčník

Díky kamarádům sokolníkům se dozvěděl, že na letiště v ostravském Mošnově hledají kolegu, který bude pomocí dravce zajišťovat biologickou ochranu letiště. „Uvědomil jsem si, že práce v reklamce mě už nenaplňuje, a vnitřně jsem cítil, že tohle by mohla být ta životní změna. Byla to příležitost návratu k dravcům a navíc by se mi koníček stal zaměstnáním.“  

Při přijetí musel absolvovat různá bezpečnostní školení a udělat zkoušky na radiotelekomunikačním úřadě kvůli správnému používání vysílačky. „Náš volací znak je ptáčník. Ze začátku mi to připadalo úsměvné, ale jde o zažitý volací znak a naše profese se tak označuje na všech letištích. Oficiálně je to BIOL – biologická ochrana letiště. Lidi většinou vůbec netuší, že taková práce na letištích existuje,“ objasňuje. Ostravské letiště je po Praze a Brnu třetí nejvytíženější v republice. Úkolem ptáčníka je maximálně předcházet a zabránit střetům letadel s ptáky či jakoukoliv zvěří. Na rozsáhlé travnaté plochy se totiž dostávají nejen opeřenci, ale i další zvěř z okolních polí.

Pracovní doba Vladanovi začíná ve 4:30 a trvá až do 22:00 hodin. Na ranní organizační  poradě vždy získá informace, jaký provoz ho ve službě čeká. Díky online přístupu do letištního systému ví o každé změně, navíc sleduje radar. Před samotným startem či přistáním letadla komunikuje s věží, od které dostává povolení k vjezdu na dráhu. Po ní se přesouvá letištním vozidlem, které je neustále monitorováno, aby řídící letového provozu vzhledem k bezpečnosti věděli o každém pohybu. Dravec se někdy vozí v autě, na střešním posedu mezi majáčky, ale často létá i na volno po okolí, posedává na stromě nebo na plotě a vždy se za svým „parťákem“ k autu vrací.

Součástí výbavy ptáčníka je dalekohled, brokovnice a pistole, kterou střílí šrapnely do vzduchu a plaší zvěř, jež by mohla ohrozit bezpečnost provozu. Představa, že se při přistávání letadla náhle objeví pták a sokolník na něj ihned pošle vycvičeného dravce, je mylná. Pokud během několika minut, kdy má přistát nebo vzlétnout letadlo, spatří nevítané ptáky, vyráží na dráhu a snaží se je zvukem pistole vyplašit a odehnat. Svého dravce využívá lovem k prevenci a vyhánění zvěře z areálu letiště.

„Když očekávám přistání nebo vzlet letadla, stojím u dráhy v záložním páse a pozoruju oblohu dalekohledem. Při své práci cítím zodpovědnost, jelikož odplašit tři a půl kilometru dlouhou přistávací dráhu není vůbec snadné.“

Kus přírody mezi letadly

Největším problémem bývají zejména koncem jara a v létě mladí ptáci, kteří vylétávají z hnízd. Jsou nezkušení a bez respektu před velkým dopravním letadlem. „Často pozoruju, jak se honí nad dráhou a hrají si. Nebo jak matka učí mladé poštolky lovit, chytne jim myš a pustí ji přímo na dráhu. Je v tom kus přírody.“ 

Během pětileté práce na letišti se setkal pouze s jedním střetem ptáka s letadlem. „Naštěstí letadlo už přistálo, rolovalo po dráze a jeden motor nasál do lopatek poštolku sedící na zemi. Musel jsem přijet, vše zapsat a nafotit. Mechanici otevřeli motor a já jsem vytahoval pro případnou kontrolu zbylé části opeřence. Nakonec se po motorové zkoušce nenašla žádná závada a letadlo mohlo v pořádku odletět,“ vybavuje si Vladan nepříjemnou zkušenost. Osobně se ho dotkla i smutná událost, kdy přišel o vycvičeného samce jestřába, který mu na letištní ploše nešťastnou náhodou vlétl pod kola auta.

Osvěta sokolnictví

„Když jsem začal jezdit na letiště, stal jsem se opravdovým sokolníkem, protože správný sokolník prostě loví a využívá přirozených vlastností dravce,“ myslí si Vladan, jenž je v současnosti chovatelem „harrisky“ Oly a sovy pálené jménem Bubi, která se stala rodinným mazlíčkem. Do budoucna by si rád pořídil jestřábí samici.

Pod hlavičkou svého Sokolnického střediska v Uherském Hradišti objíždějí spolu s kolegou Martinem Trčkou a několika druhy dravců různé dětské akce, tábory či školky a seznamují děti s prací sokolníka. „Má to smysl, když vidím rozzářené dětské oči. Zajímavá zkušenost byla i návštěva zlínského Alzheimer centra, kde jsme očividně zpříjemnili den i starým nemocným lidem.“

Cesta ke dřevu

„Osud mi zvláštně přihrál do cesty dřevo. Začal jsem s ním pracovat, když jsem poznal didgeridoo. Jak jsem slyšel poprvé jeho tóny, projela mi tělem vibrace. Natolik mě netradiční nástroj uchvátil, že jsem se chtěl na něj naučit hrát,“ popisuje Vladan. Nejprve se učil na plastové vodovodní trubce první tóny i cirkulační dech, který je pro exotický dechový nástroj nezbytný. Pak našel videonávod, jak se didgeridoo vyrábí, sehnal si větev a hned při vyřezávání prvního nástroje objevil srdečné pouto ke dřevu.

Vyrobil pak kolem dvaceti didgeridoo, ale lákaly ho i jiné dřevěné předměty. Díky své současné partnerce Daně se dostal k dílně po jejím tatínkovi, kde svou zálibu ve dřevě mohl rozvíjet naplno. „Dědovu dílnu jsem si zvelebil a zřejmě na mě zapůsobil jeho duch, protože jsem začal vyřezávat další věci. Všechno jsem se učil z videí na internetu, kdykoliv jsem zahlédl něco nového kolem dřeva, chtěl jsem to hned vyzkoušet. Takže můj učitel byl YouTube,“ říká s úsměvem.

Mezi jeho výrobky patří dřevěné misky, vázičky, lžíce, srdce či různé doplňky uměleckého charakteru. Nejraději používá dřevo z ořechu nebo ovocných stromů, kombinuje ho také s epoxidovou pryskyřicí, pracuje ručně i se soustruhem. Z postupu při tvoření natáčí krátká videa na sociální sítě, kde sklízí pozitivní ohlasy. „Lidi mi píšou, že se jim to líbí a že z toho cítí něco víc. Váží si řemesla a oceňují ruční práci. To je můj hnací motor.“

Na zakázky si však musí zájemci počkat, protože se této činnosti nevěnuje na povel. „Nedokážu něco vyrobit automaticky, musím mít chuť a čas. Podle mě je v hotovém výrobku cítit, že jsem do něj dal správnou energii a věnoval tu správnou chvíli. Dřevo je pro radost, ne pro peníze. Baví mě hlavně ruční práce, je v tom jakási zemitost a napojení na přírodu,“ přiznává řemeslník.

A jak všechny své rozmanité aktivity stíhá? „Díky podpoře partnerky Dany. Vždycky mi říká: Kdybych ti ta křídla ustřihla, bude to špatně. Tak to vnímá a o to víc si jí vážím,“ uzavírá vyprávění.

VLADAN DANĚK

• Žije v Holešově, má 49 let, je otcem dvou dospělých dcer.

• Dříve se zabýval pořadatelskou činností, organizoval regionálních sportovní závody.

• Jako sportovec byl fotbalovým brankářem, věnoval se jízdě na horském kole a běhu. Vykonává funkci rozhodčího v biatlonu.

• Je myslivec, rybář, sokolník a chovatel dravců. Propaguje sokolnictví na různých akcích, zejména pro děti.

• Pracuje na letišti v Ostravě - Mošnově, kde zajišťuje biologickou ochranu letiště. Provozuje reklamní živnost s výrobou medailí a dárkových předmětů.

• Jako řezbář se věnuje tvorbě dřevěných uměleckých produktů.

• Působí také jako zastupitel na radnici v Holešově.