Jeho životní příběh vydal na filmový scénář. Na konci 70. let, v době, kdy narukoval na vojnu, měl se ženit a čekal první dítě, ho StB poslala do vězení. Když vyšel z komunistického žaláře, nasadil na něj režim šest udavačů. Navzdory tomu právě tehdy začala jeho plodná umělecká léta.

Na Velehradě zakládá samizdatové nakladatelství a nejčastěji pod cizím jménem buduje v tamní bazilice hlavní oltář. V devadesátých letech pak dostává první zakázku pro Vatikán, jako první po staletích vytváří papežský trůn. Dnes patří k prominentním umělcům ve službách církve.

Jste rodilý Olomouc. Jak se Hanák ocitl na Velehradě?

V patnácti jsem šel do Uherského Hradiště na UMPRUMku. Bylo to v roce 1967. Jako šestnáctiletý jsem tam zažil rok 1968. Pět let jsem zde byl na střední škole.

Takže jste přilnul k tomuto kraji…

Spíše mě zaujala výjimečnost Velehradu.

Vy jste původem kamenosochař?

Obor na střední škole se jmenoval Plastika v kameni. Nešlo o kamenosochařství, mimo základní modelování nás ale učili také sekat do kamene.

A jak jste se tedy dostal s touto průpravou ke kovolitectví?

Není možné to nazvat kovolitectvím. Já jsem u věcí, které vytvářím, až do konce. Modelování z hlíny jsem měl dost na akademii (studoval v Praze, pozn. red.). Mě se líbí modelování z vosku. A to, že můžu převést věci z vosku do bronzu, to je pro mě velká milost, velký dar. Ale jsem začal díky mému panu profesorovi Vladislavu Vaculkovi. Paradoxně mě ke kovolitectví nasměroval až po své smrti. V roce 1977 zemřel na infarkt následkem domovní prohlídky. Mimo jiné proto, že ilustroval například vydání básní Jana Skácela. Když jsem se pak vrátil z kriminálu, rodina mě zadala podobu jeho hrobu. Doposud se tehdejší mocipáni nedovolili. Je tam takový bronzový kříž, který odlila slévárna v MESITu. Po instalaci hrobu to místní estébáci a někteří mí kolegové těžce nesli. Pak jim v MESITu zakázali dělat mé další věci. Pro jistotu v celé republice.

Takže tam je počátek vašeho kovolitectví?

Kamarádi a hlavně můj velký přítel architekt Vochta z Brna mi řekl: „Uděláme si to u tebe tady, ne…?“ Takže od té doby svou práci pokládám za velkou milost, protože si ty věci můžeme lít sami. Je to slavnost.

Kovolitectví, to jsou pro laika hlavně zvony…

Kdybych se prohlásil za zvonaře, byla to velká troufalost. Několik zvonů, spíše zvonků jsem ale odlil. Úspěšně. Zvony jsem hlavně zdobil. Když jsem vyšel z vězení, byla to pro mne velká čest a možnost dotknout se kultury. Za prvé to bylo tehdy takové poloilegální, a za druhé to bylo neskutečně svobodné. U toho jsem se dovzdělal, což se mi hodilo pak ve Vatikánu.

Jak se stane, že umělec z Moravy začne tvořit pro Vatikán?

To je otázka, na kterou se mi odpovídá čím dál hůř… Byli jsme v roce 1994 pozvaní do Říma pracovat. Byl jsem tam vždy postupně s někým z rodiny několik týdnů v roce u jezuitů v Centru Aletti. Přibližně v roce 1996 založili instituci Scuola dell arte spirituale (Škola duchovního umění při papežském Ústavu východních studií - pozn. redakce) a na ní jsem občas působil. Škola posléze dostala zakázku dělat ve Vatikánu kapli. Libreto podoby té kaple vypracoval Otec Tomáš Špidlík s Markem Rupnikem, autorem mozaik. Kaple Redemptoris Mater, dříve kaple sv. Matyldy, sloužila pro duchovní cvičení vatikánské kúrie. Ne, a protože to dostala zadané ta škola, dostal jsem to tím pádem zadané také já. Nicméně, mě to nezbavovalo té šílené depky, proč zrovna já...

To je taková ta věčná otázka, proč zrovna já…

Nemohl jsem to pochopit. V Římě je řekněme šest stovek sochařů, co by to mohlo dělat, na celém světě třeba šest milionů… Pak mě z toho Otec Špidlík dostal. Řekl mi tehdy: To není tvá zodpovědnost, jak to bude vypadat. To je jejich odpovědnost, víš, chlapče, protože oni si o to řekli. Ty ses o to nehlásil. To je na nich, ne? Prostě to uděláš a odjedeš.“

Vytvořil jste pro papeže Jana Pavla II. také trůn. Pro věřící je to obrovská symbolika. Jaká je to symbolika pro Otmara Olivu, že vytvořil trůn pro papeže?

V té kapli byl nejen trůn, ale i ambon, oltář, kříž a kropenka - křtitelnice. K tomu trůnu - musel jsem se nejprve dobrat toho, čím je papežství pro mě. Teprve potom jsem ho začal dělat.

Vzpomněl jste, že jste byl v přímém kontaktu s Janem Pavlem II. Byli jste přátelé?

To je naivní otázka nezná poměrů. Když jsme byli se ženou poprvé v Římě, tak nás v soukromé audienci přijal. Dal nám růžence, vyptal se nás, kolik máme dětí, pak zamával na Diviše, aby donesl hrst dalších růženců, protože nevěděl, že jich mám tolik. Večer potom poslal emisara s požadavkem, abych pro vatikánské muzeum udělal svatého Leopolda. Pak jsem mu dělal oficiální medaili k 20. výročí pontifikátu. Kaple, kterou jsem dělal, je vlastně na chodbě, kde byl jeho byt. Prostě jsem tam chodíval v montérkách po chodbě a občas jsem papeže zahlédl. Ani ochranka, švýcarská garda, mě nezaháněla, protože jsem tam prostě pracoval.

Před lety jste odhalili obelisk v místech, kde v roce 1990 papež poprvé vstoupil na moravskou půdu. Máte v plánu ještě vytvořit nějakou upomínku na tohoto slovanského papeže?

Existuje fotka, jak tady na Velehradě klečí svatý otec na stupních oltáře, který jsem dokončil v roce 1984. Měl jsem takovou představu, že do toho mramoru, ze kterého je oltář vyroben, napíšu bronzem latinsky: Zde ohnul koleno pontius maximus... A vypadá to, že tento oltář budu moct po letech dokončit. Byla to pro mě dodnes vůbec zásadní zakázka, kterou jsem dostal, když mě pustili z kriminálu. Samozřejmě jsem to dělal pod cizím jménem.

Kromě toho, že děláte velké téma – papežství, pracujete také na úpravách interiérů chrámů a liturgických předmětů. Vytvořil jste dokonce i několik biskupských berlí…

Dělal jsem ji biskupům Hrdličkovi, Graubnerovi, kardinálu Joachimu Meisnerovi z Kolína nad Rýnem k sedmdesátinám a též slovenskému arcibiskupovi Bezákovi.

Je tady laicky řečeno velká škála řekněme exkluzivních zakázek. Vlastně ta sama otázka, jako před chvílí. Jak se člověk k takovému zakázkám vůbec dostane?

Biskup Hrdlička, to je náš rodinný přítel ještě z dob totality a navíc se vyzná v kultuře, je to básník. Ten tu berlu chtěl, tak jsem mu ji prostě udělal. Dělal jsem také novou liturgickou úpravu Svaté Hory u Příbrami - barokní skvost. To mi zadal s neobyčejnou velkorysostí a důvěrou kardinála Vlk. Přijel k nám do ateliéru, nechal si předložit návrhy a měl k tomu jednu jedinou poznámku, kterou jsem okamžitě akceptoval, protože jsem to nevěděl. On mi řekl: „Nebudeš mít žádný problém“. A za dva týdny mi volali památkáři z Českých Budějovic, že ​​je to schváleno…

Takže rozhodují osobní vazby?

Přesnější by asi bylo říci, že přátelské vztahy a vanutí Ducha Svatého.

Mám teď na jazyku takovou drzou až hříšnou otázku. Vaše dílo je natolik specifické a nezaměnitelné, že jsem se nikde nedočetl, k jakému stylu vás řadí odborníci. Laicky to vidím jako duchovní moderna. Kam byste se tedy zařadil vy sám?

Mě nikdy nenapadlo nad tím přemýšlet. Hodně jsem se toho naučil od mého pana profesora Vaculky. To slovo styl je takové dehonestující. Opravdu nevím. Prostě ty mé věci jsou takové, jaké jsou.

Vy jste kromě své umělecké práce také vášnivý horolezec. Čím vás hory fascinují?

Já jsem začal lézt v sedmnácti. Táta byl náčelník olomouckých skautů a ten mě naučil i lézt. On byl závodník, také lyžoval. Po převratu jsme za ním byli ve Švýcarsku. Naučil tam moje děcka lyžovat.

Na jakou nejvyšší horu jste vylezl?

Na Monte Rose ve Švýcarsku, to je nejvyšší kopec, na kterém jsem byl.

Jeden z vašich křížů je také v Himalájích v základním táboře pod Mont Everestem…

Pod Everestem je pamětní deska Pavlovi Kalnému. Můj přítel Martin Minařík, horolezec, leží na Anapurně, byl na Lhotse, nedolezl, protože mu těsně pod vrcholem zemřel parťák. Dojel domů a říkal, ať mu udělám desku. Že ji umístí na ten horolezecký cintorín. Když jsem ji udělal, řekl mi, ať tam letím s ním a desku tam nainstaluji. Tak jsme tam tu desku umístili. Pak když Martin zahynul na Anapurně, udělal jsem památku i pro něj, ale nainstalovat jsem tam už nejel.

Váš otec po okupaci v roce 1968 emigroval. Vy jste se s ním potkal v Řecku. Tam vás přesvědčoval, ať emigrujete, ale vrátil jste se zpátky. proč?

Na mně to jakoby nabídly. Byl jsem tam tehdy se svou budoucí ženou. Musím říct, že jsem si tenkrát každý rok žádal, abych za tatínkem mohl vyjet. A najednou poté, co jsem absolvoval akademii, jsem doložku. To bylo v roce 1978.

Jak to, že tak najednou?

To jsem se dozvěděl až v kriminálu. Oni si mysleli, že tam zůstanu, že se mě tím zbaví. To mi pak řekl ten můj vyšetřovatel, když jsem byl ve vazbě, že jsem toho nevyužil. StB měla akci Norbert a takto se nepohodlných lidí zbavovali. Nechali je vycestovat. Ne, a já jsem se vrátil. Zavřeli mě čtrnáct dní před svatbou.

A to jste vlastně byl už na vojně…

Ano. Bylo to těžké. Má žena byla těhotná.

Ty okolnosti zatčení jste se dozvěděli až po převratu?

Čeští jezuité v Římě chtěli vědět, kdo všechno byl na mě nasazený. Říkali, ať jedu do Pardubic, kde byl archiv. Chtěli vědět, kdo pracoval pro státní bezpečnost ai po převratu dělal církevní kariéru. Ve dvou případech se to potvrdilo. Když mě v roce 1981 pustili z vězení, nasadili na mě šest agentů, aby mě donášeli, aby mě znovu zavřeli za paragraf 98 – podvracení republiky. Tam už byla sazba osm let. Už to ale nestihli.

Vy jste vydával také samizdat. Nakladatelství se jmenovalo Refugium Velehrad. Co to bylo za tituly?

Znal jsem se s olomouckým fotografem Tomášem Vážanem. Na měl vydavatelství Refugium. Když jsme se spřátelili, řekli, že z toho uděláme Refugium Velehrad. Vydávali jsme jednak básně Jana Zahradníčka s našimi kresbami. Ty kresby z vězení jsem dělala jako takovou terapii. Ilustroval jsem jimi samizdaty. Spolupracovali jsme na vydávání časopisu Střední Evropa. To byla právě ta činnost, která byla bránou stání bezpečnosti jako podvracení republiky.

Ke kterému svému dílu máte největší vztah?

To je složité. Vždycky když něco dělám, tak mi to připadá, že předchozí věc byla příprava na to, co právě vytvářím. Nejvíc jsem ale asi vděčný, že jsem mohl dělat oltář na Velehradě.

Máte nějakou metu, co chcete ještě vytvořit?

Mě se všechno splnilo, ale jedna věc, co mám v mysli, je Vřesová studánka. To je místo ve výšce 1 330 metrů v Jeseníkách. Na tom místě byla odjakživa kaple. Ten poslední kostel, co tam byl, shořel v roce 1946. Bylo to poutní místo v Sudetech. Někdo tam šel a vytáhl hromosvod a první blesk tu kapli sundal. Vedle byla dřevěná chata. A ta sloužila potom turistům až do 80. let. My jsme si kdysi jako studenti v roce 1976 řekli, že by bylo potřeba to místo obnovit. Tehdy to bylo velmi naivní, ale mysleli jsme to vážně. Teď před osmi lety byl založen Spolek pro obnovu poutního místa na Vřesové studánce. Již tam stojí oltář na půdorysu původního kostela. Takže se slouží mše pod širým nebem. Tak to bych chtěl ještě dokončit. Máme projekt, všechno připravené. Teď už se toho čeká na povolení a agenda, aby se mohlo začít stavět kolem. Je to takový můj sen, protože jako mladí horolezci jsme na tu chatu jezdili na výcvik před Tatrami.

Vaši pokračovatelé, jsou nějací?

Můj syn Ondřej je sochař. Jinak mám čtyři kluky a dvě dcery. Vnoučata zatím nic moc, jenom pět. Každé narození je dar.

Vyučujete někde?

Ne. Po revoluci mě lanařili, abych se učil. Ale jednak mě to žena zakázala a dobře udělala, a jednak jsem měl svůj program. Navíc, já mám o uměleckém školství tak vysoké mínění, že bych ty děcka zabil.

Otmar Oliva

• Narodil se v roce 1952 v Olomouci
• 1967–1972 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti
• do roku 1978 studium na Akademii výtvarných umění v Praze
• 1978 absolvoval studijní pobyt v Řecku
• od roku 1970 spolupracoval s akademickým malířem Vladislavem Vaculkou
• 1979 byl zatčen a vězněn za šíření materiálů Charty 77
• 1981 propuštěn z vězení, oženil se a usadil na Velehradě, kde také vybudoval ateliér
• 1985 buduje kovoliteckou dílnu
• 80. léta – pravděpodobně se na založení samizdatového nakladatelství Refugium Velehrad, spolupracoval se zvonařskou dílnou Ditrichových v Brodku u Přerova
• 1993 poprvé navštívil Řím a následujícího roku začal tvořit pro Vatikán. Jeho nejvýznamnější práce je výzdoba kaple Jana Pavla II. Redemptoris Mater
• 1998 vytvořil medaili k 20. výročí pontifikátu papeže Jana Pavla II.
• 2017 Ocenění Rytíř české kultury
• Od roku 1993 pravidelné pobyty v Římě a Izraeli

Mezi významné Olivovy práce patří

interiér

• vatikánská kaple Redemptoris Mater
• výzdoba liturgického prostoru v bazilice na Velehradě, v kostele v Kyselovicích, v Salaši u Velehradu, v Olomouci-Chválkovicích, na Svaté Hoře u Příbrami, kostele Panny Marie Vítězné v Praze na Malé Straně
• řešení interiérů chrámu Panny Marie Matky církve v Mariboru ve Slovinsku
• relikviář sv. Jana Sarkandera pro katedrálu sv. Václava v Olomouci (návrh)
• interiér adorační kaple v brněnské katedrále
• 2005 – bronzový oltář s mramorovou deskou pro kostel Panny Marie Sněžné v Olomouci
• relikviáře, medaile, biskupské hole (např. biskupskou hůl zhotovenou v roce 1994 pro Josefa Hrdličku dnes používá také Jan Graubner)
• liturgická výzdoba pro katedrálu sv. Jana Křtitele v Trnavě – neinstalována

náhrobky

• náhrobek Msgr. Jana Šrámka na Velehradě

pomníky

• 2000 - pamětní deska Jan Zahradníček a Akord v Brně
• pomník česko-moravsko-slovenské vzájemnosti na Velké Javořině
• pamětní deska s bustou Františka kardinála Tomáška v Moravské Huzové
• pamětní deska na olomouckém arcibiskupství věnovaná Antonínu Cyrilu Stojanovi, Josefu Karlu Matochovi a návštěvě Jana Pavla II.
• Pamětní deska od Otmara Olivy na budově olomouckého abcibiskupství
• Pamětní deska na rodném domě Josefa Heřmana Tyla
• Plaketa – Oldřich Pecl
• Pamětní deska – Joža Úprka

fontány

• 1996 – fontána v areálu kapucínského kláštera v Brně
• 2000 – fontána na nádvoří Reduty v Uherském Hradišti
• 2007 – Pramen živé vody svatého Jana Sarkandra v Olomouci